Kapitola osmnáctá: Co Neville skrýval

Chudák Sitara, jsem strašný netrpělivý otrokář a já jí tímto děkuji, že to se mnou vydrží a dál mi betuje, aby vám zážitek rušilo co ńejmenší množství chyb a blbostí. A všem moc děkuji za komentáře. Mám z nich vždy ohromnou radost.

Kapitola osmnáctá: Co Neville skrýval

4. dubna 1997

Drahý Harry, 

stěží tomu dokážu uvěřit – píši ti dopis a nemusím se obávat, že by ho někdo nepovolaný zachytil. To celé se jen těžko zdá reálné. Mám pocit, jako kdybych se každou chvílí měl probudit a zjistit, že se opět skrývám v nějaké jeskyni či džungli… nebo ještě hůř, že jsem zpět v Azkabanu. Ale je to skutečné.

Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem ti napsal – věř mi, že poslat ti dopis bylo to první, co jsem chtěl. Ale velice zblízka na mě dohlíželi a měl jsem velice omezenou komunikaci s kýmkoliv; prakticky mi dýchali za krk, když jsem mluvil s Brumbálem. Stále mi není povoleno opustit ministerské pozemky, jinak bych tě přišel navštívit jako svobodný člověk (a řádný kmotr). Nevím, kdy všechny tyto peripetie skončí, ale něco jsem si slíbil. Řekl jsem to Brumbálovi a říkám to i tobě – nehledě na to, co se stane, pokud se nechceš vrátit k těm mudlům, které nenávidíš, nemusíš. Převezmu na sebe tvé legální opatrovnictví, takže i když nebudu svobodný v čase, co nastanou letní prázdniny, budu ti moct povolit, abys zůstal v Bradavicích či u Weasleyových. Co říkáš, jsou to dobré zprávy? Samozřejmě že doufám, že do té doby bude vše srovnáno a ty budeš moct žít se mnou. Já bych tomu byl velice rád, pokud to tedy budeš chtít i ty. Vím, že jsme nedostali šanci se poznat tak dobře, jak by se nám líbilo, ale můj domov vždy bude i tvým domovem.

Znovu mě předvolávají. Zdá se, jako by ty jejich otázky nebraly konce. Ne že bych jim to měl za zlé. Vše, co můžeme učinit pro to, abychom zastavili Pána zla, udělat musíme a alespoň někteří lidé na Ministerstvu jsou ochotni uznat náš problém. (Pokud jsi přečetl tuto větu, víš, že necenzurují mé dopisy.) Vrátím se k tobě, jen co budu moct. Nemůžu se dočkat, až tě znovu uvidím. Už je to tak dlouho.

Odepiš, až budeš moct. Teď můžeš poslat dokonce i Hedviku – už je to nějakou dobu, co jsem ji viděl naposledy.

S láskou

Sirius

Harry odložil dopis a pár minut strávil tím, že zíral z okna ložnice a sledoval západ slunce, přitom se v hlavě snažil zkomponovat odpověď. Pak vstal a došel si pro pergamen a brk. Nenapsal nic příliš zajímavého; jen pravdivé věci jako to, jak je šťastný, že konečně dostal od Siriuse zprávu, jak je šťastný, že věci vycházejí, že samozřejmě a s radostí s ním bude bydlet, pokud to vyjde.

U toho přestal přemýšlet.

Budu ti moct povolit, abys zůstal v Bradavicích či u Weasleyových.

Bylo velmi špatné, a Harry si to uvědomoval, že jeho drobná část doufala, že Siriusovy záležitosti na Ministerstvu půjdou pomalu. Tak pomalu, že se s nimi Sirius samozřejmě nakonec v pořádku vypořádá, ale nestihne si již zařídit dům, kam by s ním mohl jít Harry žít. A zůstat u Weasleyových bude vážně příliš nebezpečné, ne? To proto přeci musel jet letos v létě do Bradavic předčasně. Ne, zůstat ve škole bude bezpochyby jediná možnost. A Harry by se měl cítit jako hovado, že o tom vůbec přemýšlí, že myslí jen na své vlastní sobecké potěšení místo toho, aby doufal, že se Sirius z uvěznění osvobodí brzy a že bude moci zase začít žít normální život.

Jak je možné, že cítil obě věci najednou? Jak mohl chtít, aby byl Sirius volný a zároveň nechtít být s ním? Možná proto, že –

Vím, že jsme nedostali šanci se poznat tak dobře, jak by se nám líbilo.

I to byla pravda. Od té doby, co to Severus řekl, na to Harry nedokázal přestat myslet. A nyní to Sirius zmiňoval sám. Harry se Siriusem se nikdy pořádně nepoznali – nikdy spolu pořádně osobně nemluvili, jen si posílali dopisy, kterých bylo poskrovnu a mezi kterými byly dlouhé pauzy. S čímž se samozřejmě nedalo nic dělat, ale nyní měl Harry pocit, jako kdyby byl Sirius cizinec nebo skoro neznámý člověk.

Bylo to zvláštní. Na konci třetího ročníku si skoro nechal připravit osud horší než smrt při pokusu Siriuse, muže, jehož právě potkal, ochránit před mozkomory. Během čtvrtého ročníku cítil mezi sebou a Siriusem těsnou a hlubokou vazbu, kterou ani fyzická vzdálenost mezi nimi nezničila. Trochu pomáhalo vědomí, že Sirius byl připraven okamžitě všeho nechat a pospíšit si přímo za Harrym, kdyby si myslel, že je hoch v nebezpečí. Harry to cítil stejně; domníval se, že to stále tak cítí. Měl pocit, jako kdyby Sirius byl vším, co mu zůstalo po rodičích.

Ale nyní byl Harry starší. Šestnáct let bylo trochu pozdě na to dostat plnohodnotného rodiče, když nikdy předtím žádného neměl. Pokud tohle tedy Sirius chtěl. Možná Sirius nechtěl být jeho tátou, třebaže to funkce kmotra očividně nepřímo naznačovala; možná to cítil stejně jako Harry ohledně času a vzdálenosti a mohli se místo toho naučit být přáteli. Harry prostě nevěděl. Věděl, že byl pro něj Sirius důležitý jedinečným způsobem – jako kdyby reprezentoval něco, cosi, co bylo navždy ztraceno.

A pak tu byl samozřejmě Severus.

Harry zavřel oči. S tím se muselo počítat. Vždy jednou za čas se přistihl, že si přeje, aby Siriusovi mohl říct, o co doopravdy jde mezi ním a Severusem. Zoufale toužil, aby jeho kmotr porozuměl. Ale to se nestane. Soudě dle huláka, jehož Sirius Harrymu minulý rok poslal, se to vážně nestane. Jen vzpomínka byla stále zneklidňující. To byla jedinkrát, kdy se na Harryho Sirius doopravdy naštval. A bylo to kvůli Harryho citům k Severusovi, třebaže o tom Sirius nevěděl.

Příště nech toho parchanta chcípnout!

Harry se oklepal při vzpomínce na kmotrův rozzuřený hlas. Ne. Sirius možná bude schopen porozumět všemu ostatnímu, co mu Harry řekne – ale nepochopí tohle. Zatím ne. Možná za pár let, až bude Harry starší a už to nebude proti pravidlům a Sirius si nebude myslet, že byl Harry zneužitý. Ale pokud to Sirius nebude schopen přijmout ani pak… no, Harry o tom zrovna teď nechtěl přemýšlet, ačkoliv už nyní věděl, jak by se rozhodl a koho by si zvolil, kdyby k tomu došlo.

Koneckonců vážně neznal Siriuse tak dobře a Severus byl… Severus. Harry si vzpomínal na minulou noc.

Pod peřinou, po milování, s vyhaslým ohněm a dohořelými svíčkami. V temnotě, jak zjistili, se mluvení stalo lehčím.

„Proč ses přidal k Voldemortovi? Věřil jsi – to jsi vážně věřil všem těm věcem? O mudlech a mudlorozených a… vždyť víš.“

„Domnívám se, že jsem nevěděl, v co věřím. Tehdy se nezdálo, že by na tom záleželo. Byl jsem mladý. Byl jsem hloupý. Byl jsem velmi, velmi rozhněvaný. Myslel si, že mám talent, a má rodina tvrdila, že je to dobrý nápad. Byl jsi někdy obelhán?“

„Jistěže byl.“

„Dobrá tedy. Věřil jsem jim všem. A některé z těch věcí, které učinil… dovolil… mi dělat… nepřeji si o nich mluvit, Harry. Doufám, že nikdy nezjistíš, co jsem udělal a čím jsem byl. Velice usilovně jsem se snažil nechat ty časy za sebou. Já už víc nejsem tou osobou.“

„Já vím, že nejsi, nezáleží na tom, bylo by mi to jedno, kdybys mi to řekl.“

„Vážně?“

„No, já… myslím, že ano. Ale pokud mi to nechceš říct, pak hádám, že asi rozumím. Och, prosím, pojď sem. Dobře. Mm. Ale proč jsi ho opustil?“

„Ty věci, co jsem udělal… některé jsem nenáviděl. Jiné jsem si užíval. V tom ti lhát nebudu, a to bylo stejně tak špatné. Doufám, že ty nikdy nespatříš temná místa v sobě, Harry – doufám, že nemáš stejná místa jako já nebo že ty – já – “

„Severusi. Severusi.“

…

„Ano. Dobře. V každém případě, šel jsem za Brumbálem a upsal mu svůj život. Již dlouho platím za tu chybu.“

„Jakou chybu? Že jsi následoval Voldemorta ne-nebo že jsi šel za Brumbálem?“

„Jedno vedlo k druhému. Kdybych v prvé řadě nebyl tak hloupý, nezáleželo by na tom. Zpětný pohled je vždy skvělý, jak časem zjistíš.“

„Okej. Díky. To předpokládám stačí. Ehm… jsi na řadě. Co chceš teď vědět ty?“

„Řekneš mi, jak jsi pomohl Blackovi utéct?“

„… Jo. Jo, řeknu ti to.“

Přesto Harry neřekl Severusovi o Hermionině účasti na Siriusově úniku – jen že mu „byl dán“ obraceč času (jako kdyby se objevil zčista jasna bez pomoci Hermiony či Brumbála) a doletěl na Klofanově hřbetu na Siriusovu záchranu. Usoudil, že takto to bude lepší a navíc, ani Severus sám nebyl nijak přehnaně specifický. Ale alespoň spolu mluvili a zdálo se, že se v tom lepšili. Nevěděl, jestli se Severus cítil stejně, ale pro Harryho to bylo jednodušší – skoro měl pocit, jako kdyby učinil nějaké rozhodnutí nebo si uvědomil cosi důležitého, teď když věděl… to, co věděl. O tom, co cítil, o tom, že chtěl zůstat.

Ne, nechtěl Siriuse ztratit, to vůbec ne. A pokud tomu dokáže zabránit, nedopustí ani, aby se jeho kmotrovi cokoliv stalo. Ale pokud si bude muset vybrat… pokud bude muset…

Harry se oklepal zpět do přítomnosti. Nemělo smysl stále se k tomu vracet. Poradí si s tím, jestli – až – se to stane aktuálním. Mezitím napíše odpověď a bude doufat, že to vyzní dostatečně nadšeně. Zdálo se to v pořádku. Zrovna když se podepisoval, vešel do pokoje Ron a odhodil učebnici přeměňování na postel.

„Šest let a já stále ještě nepřišel na to, jak to že se dokáže učit celé hodiny,“ řekl. „Máš štěstí, že ses z toho ulil. Co jsi dělal? Och – konečně ti napsal, co?“ Ronovy oči padly na dopis ležící u Harryho loktu.

Harry se snažil potlačit svou podrážděnost. „Tvrdil, že chtěl napsat už dřív. Ministerstvo mu to nedovolilo.“

„To se vsadím,“ potvrdil Ron nepřítomně, zatímco si oprašoval smítko chmýří z hábitu. „Jdeš do sovince? Půjdu s tebou. Můžeš použít Pašíka.“

Nyní se Harry musel zakřenit. „Už nemusím. Teď když je svobodný, můžu vyslat Hedviku.“ Bylo to zvláštní, přemítal, když opouštěl pokoj s Ronem těsně za patami. Bylo zvláštní houpat se sem a tam mezi extrémy, mezi pocitem štěstí, že je Sirius volný, a obavami, co to mohlo znamenat. Přesto se za současných okolností domníval, že to dávalo smysl.

S Ronem si, zatímco vystupovali po mnoha schodech, jež vedly do sovince, povídali o nadcházejícím finále ve famfrpálovém poháru. Nebelvír bude hrát na konci měsíce proti Havraspáru. Výkony Mrzimoru byly letos jednoznačně neslané nemastné a Zmijozelu katastrofální. Harry tím byl skoro zklamán – stále si pamatoval to neuvěřitelně nadšené rozechvění, které cítil na konci třetího ročníku, kdy Nebelvír porazil Zmijozel jen o těsný náskok. Část z toho samozřejmě byla radost z vítězství… ale cosi na tom, že jste porazili někoho, koho jste skutečně nesnášeli, to činilo ještě výjimečnějším. Ještě stále si tak jasně vybavoval Draco Malfoyův výkřik ponížení a hněvu.

No, možná to tak bylo lepší, rozhodl se Harry, když se opřel do těžkých dveří sovince, aby je otevřel. Ačkoliv by bylo úžasné znovu ponížit Draca, vztah se Severusem by to nejspíš neulehčilo. Harry věděl, že jeho milenec má špatnou náladu ohledně letošního ubohého výkonu své koleje. Neodvažoval se na to zavést řeč, neboť by byl obviněn ze škodolibé radosti, a to obvinění by obsahovalo víc než jen zrnko pravdy.

Když Harry s Ronem vstoupili do místnosti, spatřili, že Hedvika seděla vskutku velice blízko jiné sově. Hlavy měly skloněné k sobě. Jakmile ale přistoupili blíž a Hedvika si jich všimla, urychleně odstoupila na korektní vzdálenost od oné sovy a načechrala si peří, jako by se styděla. Harryho srdce znepokojeně poskočilo, když tu druhou, velkou hnědou sovu pálenou rozpoznal: byl to Acheron, Severusova sova, po které si vzájemně během léta posílali dopisy! Vypadalo to, jako kdyby i on s Hedvikou také obnovili své přátelství. Nebo možná s ním nikdy nepřestali. To Harry netušil.

Ron se zahihňal. „Hedvika si našla přítele, co?“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Harry chabě a Hedviku nemotorně poplácal po hlavě jako druh omluvy. V odpuštění jej láskyplně hryzla do prstu a převzala si pergamen.

„Ahoj, ty jsi mi ale velký chlapík, co?“ ptal se Ron Acherona a stále se široce usmíval, když se natahoval, aby jej pohladil. „Pěkný velký chlapík. Hedvika očividně jede po svalovcích – au! On mě klovnul!“ Ron stáhl svoji zakrvácenou ruku a rychle odstoupil. Acheron ho probodával pohledem. „Hnusná malá… každopádně by mě zajímalo, čí sova to je?“

„Nemám ponětí,“ lhal Harry a pokoušel se skrývat úsměv, jak sledoval Hedviku odlétat do soumraku.

Acheron za ní truchlivě zahoukal.

¤¤¤¤¤

Duben rychle minul. Harry sám sebe zaměstnával obvyklým stereotypem, na nějž byl teď již uvyklý: famfrpál, studia, přátelé, Severus, jídlo a čím dál tím méně spánku. Mezitím napsal další dva dopisy Siriusovi, který nevypadal příliš optimistický, že by jeho zadržovací perioda mohla skončit do doby, než Harry ukončí ročník. Tvrdil, že mluvil s Brumbálem o možnosti, že by Harry zůstal v Bradavicích, ačkoliv se samozřejmě zatím nic definitivního nerozhodlo.

A nyní, jak se blížily zkoušky, dovoloval Severus Harrymu zůstávat ve sklepení méně nocí a skutečně ho nutil trávit většinu trestů studiem, místo aby dělali zábavnější věci; Severus známkoval u stolu eseje, zatímco Harry si opakoval schoulený na jednom křesle u ohně. Občas to bylo útulné a příjemné, ale většinou to Harryho iritovalo, neboť měl pocit, že podobného přístupu se mu už tak dostává dostatečně od Hermiony. Ze všeho toho čtení během trestů, když se přidalo i studování s Ronem a Hermionou, plus jeho noční učení v knihovně měl Harry někdy pocit, jako že žije uvnitř stránek knih, a to se mu ani trochu nelíbilo. Miloval to, co se učí, zvláště věci, které se učit neměl, ale nejradši měl stejně sex, famfrpál a skutečné používání magie namísto toho, aby o ní jen četl – fyzické věci. Harry se domníval, že patří mezi lidi, o kterých by Hermiona řekla, že se učí zkušenostmi. Ačkoliv když to jednou v posteli navrhl Severusovi, dostal naplácáno na zadek. Možná se neměl tolik křenit.

Mířil zrovna ze sklepení po jednom takovém trestu, když dál v boční chodbě zaslechl dva povědomé hlasy. Jeden pronikavý a roztřesený, druhý uhlazený a arogantní. Neville a Malfoy!

Znělo to, jako kdyby stáli hned za rohem. Nikdo další kolem nebyl – bylo to těsně před začátkem večeře. Ale nehledě na to, kdo byl nebo nebyl poblíž, zdálo se, že Neville s Malfoyem mluvili o věcech, o kterých by se na veřejných chodbách mluvit nemělo.

„… Samozřejmě, že můj otec byl pod kletbou Imperius,“ vyprávěl Malfoy tím, co byl pro něj tichý, upřímný hlas. „On nikdy Ty víš komu sloužit nechtěl, Longbottome, nehledě na to, jaké má ideály o mudlovských šmejdech. Samozřejmě nechci urážet tvé přátele, ale ty pocházíš z dobré rodiny – musíš vědět, jak to myslím – “

„Já – předpokládám, že ano,“ pronesl Neville váhavě. „Takže… tvá rodina nikdy ve skutečnosti…“

„Zcela jistě ne,“ odvětil Malfoy hladce. „Malfoyové jsou velice respektovaným pilířem kouzelnické komunity. Za to Snapeové…“

Harryho oči se rozšířily.

Malfoy trochu ztišil hlas, jako kdyby se bál, že jej někdo zaslechne mluvit o řediteli své koleje. A také by měl, pomyslel si Harry krutě a stočil ruce do pěstí, zatímco natahoval uši, aby slyšel, jak Malfoy bude pokračovat.

„Profesor Snape pochází ze starodávné a bohaté rodiny, o tom jistě není pochyb,“ začal Malfoy svým nejúlisnějším hlasem. „Ale Snapeové vždy byli takovou misantropickou skupinou lidí… inu, viděl jsi výsledky našich výzkumů, ne snad Longbottome? Nejsou zrovna okouzlující banda, co? A tento graf mé tvrzení podporuje. Teď už mi věříš?“

Šustot papíru. Harry prahnul vrhnout se vpřed a zjistit, co se děje, ale něco uvnitř něj šeptalo Počkej… počkej… ještě ne… Inu, nejspíš bude lepší chvíli počkat, aby zastihl Nevilla o samotě.

Pak Neville zašeptal: „Měl jsi pravdu. Všechno je to tady. Je-jeho prababička zabila mého pradě-dědu…“

„A to tě překvapuje?“ zeptal se Malfoy posměšně.

„N-ne, ve skutečnosti ne. Ale… ale není tam nikde nic o mých rodičích? Nic o něm a mé mamce a-a taťkovi?“

„Říkal jsem ti, Longobottome,“ pokračoval Malfoy rozhořčeně. „Brumbál bude tohle tajemství střežit usilovněji, než si Mrzimorky střeží kalhotky. Nikdy nenajdeš nic oficiálního. Snape je koneckonců jeho malý osobní vylepšovací projekt. Ale použij tu svou nebelvírskou intuici. Proč jinak by tě Snape tak nenáviděl? Co jsi jemu ty kdy udělal?“

„Máš pravdu,“ zašeptal Neville. „Máš pravdu. Děkuju ti, Draco – “

„Nemluv o tom, Longbottome. Myslím to vážně. Nemluv. Zvláště ne před svými přáteli.“

„Ne-nebudu! Oni by to nepochopili. Všichni si myslí,“ Neville ze sebe vydoloval nejistý smích, „chci říct, že si všichni stále myslí, že pracuješ pro Ty víš koho!“

„Samozřejmě, že si to myslí,“ pronesl Malfoy ohromně trpělivým tónem. „Ale musí to tak být, ne? Věří jen tomu, co je jim řečeno. Ne jako ty, Longbottome. Ty vidíš, co je přímo před tebou a sám za sebe, to je hodný chlapec.“ Harry zaslechl v Malfoyově hlase ten výsměšný tón, třebaže si byl jistý, že Neville jej nepostřehl, a viděl rudě. Znovu se donutil ke klidu. On s Nevillem si budou muset promluvit. Dlouze.

„Ne,“ pokračoval Malfoy nabubřele, „jsme tajní válečníci, Longbottome, ti, kteří vážně mohou něco změnit. Ale musíme to držet pod pokličkou. Při každé příležitosti.“

„Při každé příležitosti,“ vydechl Neville.

„Tak mi dej vědět,“ prohlásil Malfoy a v jeho hlase byl podtón naléhavosti, „až zjistíš, kam Potter pojede letos v létě. Zpátky k těm mudlům nebo bude žít se svým kmotrem nebo bude u Weasleyových?“

„Och ano,“ souhlasil Neville. „Chci říct, že ne – nesouhlasím s tím, co Harry dělá, ale… vždycky byl na mě tak hodný. Vážně bych nechtěl, aby se mu něco stalo. A ty víš, že si vážně nemyslím, že by to byla jeho vina…“

„No a my ho musíme chránit, ne snad?“ zeptal se Malfoy. „Neobávej se, Longbottome, a nech to na mně. Vše dopadne dobře, uvidíš. A ty na tom budeš mít zásluhu.“

„Ano, samozřejmě, skvělé,“ přitakal Neville. Pak slabým hlasem dodal: „Draco?“

„Ano?“ Malfoy zněl netrpělivě.

„Mluvil jsi… chci říct… mluvil jsi už s Blaise?“

„Cože? Och. Ne, ještě ne. Ale neboj, Longbottome, jsem si jistý, že až s ní promluvím, bude svolná jít s tebou příští prasinkový víkend na máslový ležák.“

„Och, děkuji ti,“ vydechl Neville. „To vážně uděláš? Nebude jí to vadit? Vážně si myslíš – “

„Jistě,“ souhlasil Draco a Harry zaslechl jedny vzdalující se kročeje.

„Díky… díky, že jsi mým přítelem, Draco,“ poděkoval Neville roztřeseně.

„Jak jsem říkal,“ poznamenal Draco suše, „nemluv o tom.“ Kroky pokračovaly dál po své cestě a Harry brzy zaslechl Nevillovy poněkud dýchavičné výdechy v onom koridoru. Hlava se mu točila. Odkdy byli Neville s Malfoyem přátelé? Co měla znamenat celá ta věc o Snapeovi a jeho rodině, Harryho plánech na léto a – a Blaise Zabiniové?

Harry slyšel, jak se k němu Nevillovy kroky blíží. Zhluboka se nadechl a vešel do ústí chodby, aby čelil Nevillovi s kamennou tváří, a cítil se jako kovboj v jednom z těch mudlovských westernů.

Neville nesl těžkou knihu a kousek pergamenu a právě procházel kolem Deadrica Drahého. Jakmile si Harryho všiml, zbledl jako stěna, přitiskl si knihu a pergamen k hrudi a ustoupil s malým zalapáním po dechu.

„Co to bylo o tom, kde budu trávit léto, Neville?“ zeptal se Harry tiše.

Neville se rozhlédl kolem sebe očima rozšířenýma děsem, jako kdyby hledal pomoc nebo doufal, že se Malfoy vrátí. Harry skoro také doufal, že se vrátí. Ale chodba zůstávala klidná; v tuto chvíli večeře už asi začala.

„Co tady děláš?“ vykvikl Neville.

„Trest,“ odvětil Harry úsečně, přešel kupředu a vytrhl mu pergamen dřív, než Neville stačil cokoliv namítnout. Zíral na něj; zdálo se, že je to nějaký typ rodokmenu Longbottomova rodu a někdo zakroužkoval větev pár generací nazpět. Wilfred Longbottom, 1864-1923, z. Hecubou Snapeovou. Ve skutečnosti každá mrtvá osoba měla u sebe krátký zápis, který vysvětloval, jak zemřela, celou cestou zpět až k Vilému Dobyvateli. Bylo to trošku strašidelné. Harryho zajímalo, jestli tohle byl způsob, jakým všichni kouzelníci vytvářeli své rodokmeny. Několik větví na pergamenu se jemně vlnilo ve vánku.

„Co ty tady děláš, Neville?“ zeptal se Harry naštvaně a vrazil pergamen zpět Nevillovi, který vypadal vyděšeněji než kdy předtím. „Proč ses bavil s Malfoyem?“

„No – já – my jsme už tak dlouho partnery na lektvary a – Harry, vážně není tak špatný, vážně, přísahám, že není.“ Neville začal blábolit. „Je dobrý ve spoustě odvětví magie a jak víš, je prefekt, nebo věděl jsi to? A pomáhá mi s lektvary a – “

„Je to Malfoy!“ vyštěkl Harry. „To jsi přišel o rozum?“

K jeho překvapení se Neville nepřikrčil před tónem hlasu. Místo toho chlapcova buclatá bledá tvář nabrala jemný odstín červené a mladík vykuckal: „Proč se staráš! Proč se staráš o to, co dělám? Nikdy předtím ses nezajímal! Nikdo v Nebelvíru se nezajímal! A teď, když mám konečně opravdového přítele, chceš rychle přispěchat a všechno zpackat!“

„Já ti nechci nic zpackat, Neville, a o to přeci jde,“ vybuchl Harry. „To není opravdový přítel, to je Malfoy! To sis toho nevšiml? Nebo jsi zapomněl, jak se k tobě od prvního ročníku choval jako naprostý kretén?“

„To ovšem tebe se Snapem nezastavilo!“

Mezi ně padlo ticho, husté a dusivé. Harry zíral na Nevilla, který náhle vypadal, jako kdyby dal cokoli, aby mohl vzít svá slova nazpět.

„Co jsi to řekl?“ zeptal se Harry.

„N-nic,“ vykoktal Neville, jeho ruměnec ještě zesílil. „Neřekl jsem nic – “

„Co jsi to řekl?“ zopakoval Harry.

Neville se roztřásl. „Harry, já tě neobviňuju,“ zašeptal. „Namouduši, neobviňuju. Nikdo by tě nevinil. Snape je černokněžník, všichni to vědí – musel na tebe vložit nějaké kouzlo – ale neboj se, Harry, já s Dracem to dáme do pořádku a za chvíli ti bude lépe, zastavíme ho – “

„Tohle ti řekl Malfoy?“ vyštěkl Harry. „Tyhle – tyhle odporné lži – “

Třebaže si nebyl jistý, jestli tím popíral, že ta myšlenka jeho se Snapem je lež, nebo jestli chtěl odsoudit už jen ten samotný nápad, že by ho Severus držel pod nějakou nadvládou mysli. „A ty jsi mu věřil?“

„Draco mi nelže!“ naježil se Neville. „Říkal, že vás spolu viděl. Říkal, že vás jednou viděl se líbat.“ Nevillova tvář se zkřivila v grimase zhnusení. „A říká, že zdi kolem mají oči a že tě pořád vidí vcházet a vycházet ze Snapeových komnat a občas ve všemožných nočních hodinách – och, jak jsi mohl, Harry?“ Neville vypadal, že co nevidět propukne v pláč. „Ne – ne, neobviňuju tě, zapomeň, že jsem to řekl, není to tvoje vina…“

„To není pravda!“ vykřikl Harry skoro panicky a předsevzal si, že to bude muset při nejbližší příležitosti říct Severusovi. Zdi mají oči? Co to znamenalo? To je viděl ještě někdo krom Malfoye? Jak na to mohli přijít? „Proč ti tohle všechno vypráví? Co jste to vy dva dělali?“

Neville si přehodil tu těžkou knihu na jednu ruku. „Je to kniha genealogie,“ řekl třesoucím se hlasem. „Rodokmeny. Některé staré novinové výstřižky. Obsahuje zde dějiny mé rodiny a… a Snapeovy. Harry, všichni až do posledního muže to byli černokněžníci! A to je i on – podívej, můj rodokmen, vidíš to tady, jeden z jeho předků zabil mého – “

„Je mi to jedno,“ pronesl Harry naštvaně. „Neville, copak nevidíš, jak tě Malfoy využívá?“

Neville se zastavil a přitiskl si knihu těsněji k tělu. „Využívá?“ zašeptal.

„Jo! Využívá tě! Nemůžeš věřit všem těmhle věcem – nemůžeš věřit, že on a jeho rodina skutečně nepodporují Voldemorta! Po tom, jak se tím v jednom kuse chvástal!“

Neville s vervou vrtěl hlavou. „Och ne. Všechno mi vysvětlil, říkal, že to bylo jen představení, které musel udržovat, aby nikdo nepojal podezření – “

„A chce vědět, kam pojedu v létě? Je naprosto nevinný, že? A zařídí ti rande se Zabiniovou jen tak, z dobroty svého srdce?“

„No, musíme chránit – “ Neville se zarazil. „Co je s Blaise?“

„Využívá tě,“ zopakoval Harry se zveličenou trpělivostí. „Nechápeš? Je to Malfoy, ty jsi mu ukradený! Jen ti slíbí cokoliv, co si myslí, že chceš slyšet!“

Harrymu to dávalo dokonalý smysl, ale Neville očividně neviděl věci stejně jako on. Vytáhl se do výšky a co nejvíc se narovnal, i přesto, že se třásl od hlavy až k patě.

„Vím, co si o mě myslíš,“ vykoktal. „Vím, že si myslíš, že mě nikdy nikdo nemůže mít rád nebo chtít být mým přítelem, když ode mě zrovna něco nechce nebo mě nelituje!“

Harry otevřel pusu, aby tohle přesvědčení popřel, ale zjistil, že nemůže.

„Neville, ne,“ řekl slabě.

„No, uvidíš!“ vykřikl Neville, hlas se mu zvýšil a zaječel. „Myslíš si, že nevím, co si o mně všichni myslíte? Ale já nejsem tak špatný, jak se domníváte! Draco a já jsme tajní válečníci a my to změníme a pak uvidíš! Budeš se ke mně chovat mile! Jinak – jinak všem řeknu, že to o tobě a Snapeovi je pravda! A oni to budou opět vyšetřovat a vsadím se, že tentokrát vás chytí a jeho vyhodí a bude muset odejít, a to bude skvělé, uvidíš, vzpamatuješ se a uvidíš a já se vsadím – “ Neville měl lítý výraz, který na něm Harry ještě nikdy neviděl, „vsadím se, že jakmile vyjde ze dveří, bystrozoři ho skolí jako Smrtijeda, kterým ve skutečnosti je – “

Než Harry věděl, co dělá, vyrazil knihu a pergamen Nevillovi z buclatých rukou a přišpendlil ho ke zdi, skoro ho zmáčkl za krk. Neville se zmítal, ale přestože byl vyšší, Harry byl silnější. Cítil, jak mu moc hučí žilami, protéká srdcem, zpívá v jeho krvi. Naučil se kletby, které dokázaly člověka srazit do deseti vteřin. Znal kouzla, jež dokázala zabíjet v agónii. Neměl se čeho bát od Nevilla Longbottoma. Věděl to tak jistě, jako znal své vlastní jméno.

Harry klesl hlasem do tichého, výhružného sykotu.

„Pokud někdy zopakuješ tyto hnusné lži před někým dalším,“ zašeptal, „položím ti otázku, Longbottome. Přede všemi. Před celou školou. Chceš znát tu otázku? Zeptám se: ‚Jak se mají tví rodiče u svatého Munga, Neville? Stále jsou vyšinutí?‘“

Nevillova rudá tvář smrtelně zbělala.

„Co na to řekneš, hm?“ naléhal Harry a slyšel krutost ve svém vlastním hlase, ale nebyl schopen se zastavit. „Myslíš, že se budeš schopen z tohohle vylhat? Nemyslím si. Bude to trochu trapný, co?“

„Jak,“ zachraptěl Neville, „jak ses to dozvěděl – “

„To je jedno, jak to vím,“ odvětil Harry.

„Ty – neřekl jsem to žádnému ze studentů, nikdo to neví – ně-někdo ti to musel říct – Snape, byl to Snape – “

„Špatně. Zkus hádat znovu,“ zašeptal Harry.

„Ale – ale jen někdo vážně vysoce postavený by to mohl vědět – “

Harry skoro viděl, jak se v Nevillově mysli formuje slovo ‚Brumbál‘. Náhle ucítil ostré bodnutí lítosti; ještě se zvýraznilo, když Nevillovi přes tvář přeběhl výraz naprosté zrady.

Neville znovu zrudnul a výraz se mu rozdrolil. Tiše zakňučel a z očí mu začaly padat slzy.

Část Harryho chtěla Nevillovi říct, že Brumbál jeho důvěru nezradil, že to byla nehoda, že narazil na ředitelovu myslánku pouhým omylem. Ale byl tak naštvaný, že slova z něj nemohla vyjít. A jestli Nevilla jen na chviličku napadlo, že by Severusovi ublížil, no, možná bylo lepší, že mu Harry ukázal, jak bolestivé by takové úsilí bylo. Pro jeho vlastní dobro.

Pustil Nevilla a odstoupil od něj.

„Jen o tom přemýšlej,“ dodal tiše. Neville stále kňučel a očima plnýma bolesti a hněvu zíral Harrymu do tváře. Harry si se skličujícím pocitem uvědomil, že už nikdy nebudou schopni jeden druhému věřit.

Malfoy. To vše byla jeho vina. Opět. No jistě.

Harry ho za tohle zabije.

„Uvidíme se u večeře,“ zvládl jen říct, otočil se na patě a odkráčel. Nevilla zanechal v chodbě samotného.

¤¤¤¤¤

 17. Kapitola | 19. Kapitola