Posedlost

Originál: Possession
Autor: Telanu
Rating: od 17ti
Páry: Harry/Snape
Shrnutí: Šestá fikce v Čajové sáze, pokračování Čarovné písně; Harry, jehož Brumbál oddělí od Snapea, tráví léto se Siriusem. Povídka začíná přesně v tom místě, kde Čarovná píseň skončila.
Varování: měnící se POV, smrt postavy, sexuální scény, AU (vzhledem k tomu, že prvních pět částí Čajové ságy bylo napsáno před publikováním Harryho Pottera a Fénixova řádu). Taky zde kouzelníci mohou legálně kouzlit až po vychození školy, netušila jsem, že budou moci dřív.
Poznámka autorky: Věnováno Luthien, jedné z nejúžasnějších lidí na světě.
Spoilery: Tento příběh považuje za samozřejmé, že jste četli první čtyři díly Harryho Pottera.
Beta: Sitara

Přeloženo se svolením autorky.

Posedlost

25. června 1996

Bylo pošetilé zvednout ruku. Bylo pošetilé vůbec sem přijít a Snape to věděl; nicméně i tak jej nohy samy zanesly k oknu, z něhož byl výhled na dvůr, z kterého Harry Potter zmizel ve spárech Siriuse Blacka, a jeho ruka, jako kdyby měla vlastní rozum, se zvedla v gestu rozloučení.

A nyní zůstal stát u okna jako idiot, zíral na prázdné políčko trávy, kde se ještě před chvílí nacházel Harry, a změnil mávnutí do roztržitého poškrábání na bradě pro případ, že by se díval ještě někdo další. Bylo to těsné; těsně předtím, než Harryho přeneslo přenášedlo společně s Blackem pryč, mladík jakoby vycítil Snapeovu přítomnost a – s nedostatkem diskrétnosti, o které Snape doufal, že z ní již vyrostl – se rozhlédl kolem se ztraceným, zoufalým výrazem na tváři, tím, který probodl Snapeovo srdce a zároveň mu vyslal varovné brnění podél páteře. Proto to poškrábání na bradě. Weasley s Grangerovou se okamžitě začali zmateně rozhlížet kolem, aby se podívali, co upoutalo Harryho pozornost, a Snape se rychle otočil a stáhl se od okna zpátky do stínů chodby.

Každý krok se jasně rozléhal na kameni: Blázne. Blázne. Blázne.

Přešel z opuštěného koridoru do dalšího hemžícího se životem, jak studenti pobíhali kolem a hledali ztracený majetek, srdceryvně se loučili s přáteli, kteří nejeli bradavickým rychlíkem, a celkově vytvářeli neúnosný kravál. Snape zavrčel na procházejícího třeťáka z Havraspáru. Školní pohár byl již udělen, takže nemohl nikomu sebrat body – a již dávno se naučil tomu, že jste nemohli vzít body na konci roku, jež by se pak odečetly předem z dalšího pololetí. Což nevyhnutelně zavedlo jeho myšlenky k hrůznému výsledku Brumbálova rodičovského chování.

My o vlku a vlk za dveřmi –

„Severusi?“

Snape se zastavil na své cestě, čímž donutil zástup studentů, aby se kolem něj prohnal, a zavřel oči.

„Mohl bys na slovíčko?“

„Pane řediteli,“ donutil se Snape zašeptat, dopřál si další minutu, aby se sebral, než se otočil. Brumbálova tvář byla vlídná, jako vždy poklidná, ale oči měl pronikavé, kalkulující a Snape věděl, že byl právě hodnocen. Jak se Brumbál přiblížil, Snape z něj ucítil přetrvávající venkovní vzduch, viděl rosu, jež mu zbarvila okraj purpurového hábitu do tmava.

Poslal jsi ho pryč a lhal jsi. Hrdlo se mu sevřelo vlastní hořkostí.

Brumbál položil útlou ruku Snapeovi na rameno. Stálo ho určité úsilí před studenty ji nesetřást. A stejné ovládání udrželo Snapeův vztek skrytý těsně pod povrchem, když jej Brumbál vedl davem směrem ke schodišti.

„Napadlo mě, jestli bys neměl čas na šálek čaje, Severusi,“ navrhl Brumbál, když položil nohu na první schod a s očekáváním se na Snapea otočil.

Uvnitř Snapea vřelo slovo Ne!. Sevřel ruce do pěstí. Brumbálův výraz byl nesnesitelně trpělivý a prostě musel vědět, na co Snape myslí. Vždy to nějak věděl; věděl to včera, když se Snape přiřítil do jeho pracovny napůl šílený vzteky a strachem, protože Ministerstvo odvádělo Harryho z Bradavic a vkládalo ho do rukou Siriuse Blacka – ze všech lidí zrovna Siriuse Blacka!

A pak se Snape dozvěděl pravdu. Byl to Brumbálův nápad, ne Ministerstva. Včera ho to okradlo o řeč; přál si, aby stejný přepych mu byl dopřán i dnes. Ne, nemám čas, ne, nechci tvůj otrávený čaj – lhal jsi mi, lhal jsi nám oběma –

Snapeův vztah s ředitelem byl, jak věděl, komplikovaný, ale jen zřídkakdy měl nutkání mluvit s tím mužem jinak než uctivě. Brumbál ho zachránil před Azkabanem. Když přišel o vše, co mu právoplatně náleželo, Brumbál mu nabídl domov a zaměstnání, nemluvě o důvěře a přátelství – svým způsobem. A letos po celý rok přivíral oči před…

Albus Brumbál dal, Albus Brumbál vzal, pomyslel si Snape, mysl měl hrubou, vyostřenou a chladnou. Blahoslaveno budiž jméno Albuse Brumbála.

Cítil se vratce, nejistě, lehkomyslně; měl pocit, jako kdyby jej sebemenší pobídnutí ve špatném směru mohlo donutit překročit hranici. Jedna jeho část si tento svůj směr uvědomovala, samozřejmě že byl vykolejený, přece jen se jednalo o Harryho, ne? A kdykoliv se jednalo o Harryho Pottera, ať již v jakémkoliv smyslu, Snape zjistil, že vrčí a nadává a že zapomíná, že tomuto starému muži dluží život. Tak to vždy bylo, tak to vždy bude a jak měl dojem –

„Severusi,“ pobídl ho Brumbál.

Snape si uvědomil, že stále ještě stojí u paty schodiště a vzhlíží k Brumbálovi pravděpodobně s velice nevhodným výrazem na tváři. Rychle přestal cenit zuby a nasadil něco připomínajícího neutrální pohled.

„Obávám se, že nemám moc času na čaj, pane řediteli,“ podařilo se mu říct hlasem, jenž se dal považovat za civilní. A skoro doufal, že Brumbál ho zpochybní – že se zdvořile zeptá, co přesně Snape musí udělat, co že je tak neodkladné teď, když školní rok skončil, bude se dožadovat důvodu, který ho dovedl do současné špatné nálady (to byla přesně taková otázka, kterou by se odvažoval položit) –

Ale Brumbál se nezeptal na nic. Místo toho jen tiše pronesl: „Musím tě požádat, aby sis čas udělal, Severusi. Prosím, pojď za mnou.“ A bez dalšího slova se otočil a vystoupal na schody, aniž by se ohlédl přes rameno a přesvědčil se, zda jej Snape následuje.

A jedna Snapeova část jej nenásledovala; část Snapea se odsud vztekle vyřítila pryč a uháněla do chladu a tichu sklepení, popřípadě zamyšleně hleděla z okna vedoucího na dvůr. Ale většina Snapea – každopádně ta část, která měla na starosti pohyb nohou – vyhověla Brumbálovu příkazu a vystoupala po schodech.

„Tohle setkání bude poněkud jiné než náš poslední čaj, Severusi,“ promluvil Brumbál poklidně, když se za nimi zavřely dveře kanceláře. „Zaprvé, naše současná profesorka obrany se ukázala být zcela uspokojující…“ Snape si odfrknul a Brumbál to ignoroval, jen se pomalu posadil. Ale ne do svého vnímajícího (a nejspíše masožravého) křesla; k Snapeově znepokojivému překvapení se usadil do trůnu podobné židle za svým stolem a naznačil, že by se Snape měl usadit do křesla naproti němu.

Ach. Tak takovýhle rozhovor to bude.

Ty pokrytče, pokrytče jeden – pokud se opovážíš mě pokárat nebo jestli se opovážíš na mě třeba jen mrknout – pokud se opovážíš –

Ale jediné, čeho se Brumbál v této chvíli odvážil, bylo nabídnout Snapeovi šálek čaje a talíř sušenek. Snape obojí přijal a pak odložil na stůl, aniž by cokoliv z toho ochutnal, přísahal si, že z toho nesní ani sousto, dokud se nedozví, čeho se tohle interview bude týkat. Odmítal se cítit jako zlobivý malý chlapec.

Snape věděl, proč Brumbál odeslal Harryho z Bradavic, nebo si aspoň myslel, že to ví. Po Longbottomově vyloučení zůstala spousta otázek nezodpovězených; příliš mnoho zůstalo nevyřčeno ohledně Draca Malfoye; a v obou případech v tom byli Snape s Harrym zapletení, třebaže okrajově. Snape to věděl a Brumbál to nemohl přehlédnout, třebaže Harrymu, nekonečně sebejistému, mladému a pošetilému, to bezpochyby uniklo. Až příliš náznaků ukazovalo, že jejich věrnost se vymykala kontrole, že se obtočila kolem vesmíru, který zahrnoval jen je dva, a nikoliv Bradavice jako celek. Nemohlo se dopustit, aby k tomu došlo.

A nyní, když byl Harry svěřen do péče Snapeova nejnenáviděnějšího nepřítele, bylo zcela jasné, že k tomu nedojde. Jak dlouho Harryho mladistvá oddanost vydrží, když bude měsíce vystavená očerňování, potupným příběhům, nepolevující zášti, věcem, které by bylo lepší nechat nevyřčené? Dobrá práce, Brumbále, a padesát bodů řediteli. Jako kdyby to bylo snad nakonec nezbytné…

Ne, to, čemu Snape nerozuměl, bylo, proč Brumbál lhal. Nebo aby byli přesnější, proč se vyhýbal pravdě. Očividně zařídil Blackovo předčasné propuštění z Ministerstva; proč tedy dovolil Snapeovi věřit, že Harry stráví letní prázdniny v Bradavicích, v bezpečí a blízko? Ten podvod byl jak malý, tak zároveň hrozný, a kromě krutosti to nemělo žádný jiný účel.

Pokud tedy účelem nebylo připomenout Snapeovi to, co věděl po celou dobu: že to, co chtěl ze všeho nejvíc, mu mohlo být odejmuto, a to rychle, pokud by to Brumbál uznal za vhodné.

„Nejíš,“ podotkl Brumbál zbytečně.

„Nemám hlad,“ odvětil Snape a pocítil zatrpklou hrdost nad tím, že dnes v této kanceláři bude vyřknuta alespoň jedna pravda bez příkras, a že to bude od něj.

Napůl očekával, že Brumbál nějak okomentuje jeho hubenost nebo ho znovu pobídne, ale ředitel se na něj jen dlouze a v tichosti zadíval. Severus si vzpomněl na jejich dřívější rozhovor u čaje. Severusi, jsme přátelé, že ano? Jaká drzost. Jaká nestoudná drzost. Jestli mě znovu nazve šmejdem –

„Vzpomínáš si na náš poslední přátelský čaj,“ poznamenal Brumbál. (Snape si jen s obtížemi zabránil říct Dobrá práce!) „Dobrá tedy; tato schůzka se do značné míry týká stejného předmětu.“

Snape rozluštil to záhadné prohlášení jen s určitými obtížemi. Před třemi roky… dobrotivý bože, tři roky?… náznakově probírali jeho nevhodné… jeho… situaci s Potterem. Jeho srdce krátce, chladně zatepalo strachy při pomyšlení, že budou znovu mluvit o… o tom. Během jejich posledního rozhovoru byl nevinný, neučinil žádný přestupek, alespoň co se Harryho týkalo. To již déle nebyla pravda. Misky vah se převážily a on byl vinen, koupal se v tom až po uši, přišpendlený útlými, bledými končetinami chlapce a neschopen vstát. Posledně byl schopen, za pouhou cenu své důstojnosti, ředitele ujistit z bezpečí svého křesla, že je stále mravným mužem. Ale mravnost byla přepychem dávno zanechaným u kraje cesty a nyní zůstával Snape sedět před stolem naprosto bezbranně.

Rozhodl se, že otevřený útok je v tuto chvíli stejně tak dobrá možnost jako cokoliv jiného, zvláště když se Brumbál podle všeho nacházel v jedné z těch svých nálad, kdy dokázal hodiny čekat, než se člověk před ním zlomí a začne mluvit.

„Chcete se bavit o Potterovi,“ řekl ploše.

„Rád bych,“ odvětil Brumbál a usrkl si z vlastního hrnečku čaje. Oči měl dále upřené na obsah svého šálku, když konverzačně dodal: „Tento školní rok jsi s ním strávil hodně času.“

Snape si zabořil nehty do dlaní. Co teď? Co tak může nyní říci? Bude předvolaný, aby mu vyčinili něco, co ředitel nepřímo povolil? Ale další Brumbálova slova nebyla tím, co očekával.

„Nevšiml sis na Harrym něčeho zvláštního?“ Nyní se Brumbál díval svýma modrýma pronikavýma očima Snapeovi přímo do očí. Výraz již déle neměl zdánlivě mírný, ale smrtelně vážný. „Nějaké změny? Čehokoliv, co by se vymykalo obvyklému pořádku?“

Kromě toho, že spolu šukali?

„Nejsem si jistý, co tím myslíte, pane řediteli.“ Pane řediteli, to bylo dobré. To byla kontrola. Něco, čeho se držet.

Brumbál poklepal špičkou prstu o šálek čaje.

„Všiml sis,“ zeptal se hlasem, jenž by u každého jiného byl známkou komicky přeháněné trpělivosti, „že by se Harry Potter někdy zachoval jinak, než jak je u něj obvyklé? Kdykoliv, v jakékoliv situaci? Severusi,“ Hlas měl tichý, pevný, přikazující, „tvůj soukromý čas je soukromý. Neptám se na nic příliš… specifického. Ale očekávám, že mi povíš pravdu.“

„Nerozumím, pane řediteli,“ zopakoval Snape skrz zaťaté zuby. „Neobvyklého jakým způsobem?“

K jeho překvapení se Brumbál zatvářil váhavě. Chvíli trvalo, než odpověděl.

„Harry je kromobyčejně mocný mladý kouzelník,“ odvětil pomalu. „Ve skutečnosti se odvažuji tvrdit, že si není vědom moci, jakou vládne. Alespoň – myslím si, že si jí není vědom. Také doufám, že to neví ani Voldemort.“

Snape zamrkal a vztek v jeho břiše se sám nahradil pocitem chladné nejistoty. Již déle nedokázal odhadnout, o čem tato konverzace byla, ale měl skličující dojem, že nebude ničím, co by zrovna chtěl slyšet.

„Ano?“ vyzvídal, sevřel si ruce v klíně, aby odolal nutkání natáhnout se přes stůl a Brumbálem třást tak dlouho, dokud by mu z uší nezačaly padat informace, jelikož jeho ústa se neprokázala být příliš nápomocná.

Brumbál na otázku neodpověděl, místo toho položil znovu tu svoji: „Ale nevšiml sis ničeho neobvyklého?“

Snape jím toužil v tu chvíli doopravdy zatřást. „Je něco specifického, čeho bych si měl všimnout, řediteli?“ Motali se v kruhu. Musel existovat důvod, proč to Brumbál nedokázal říct naplno – pokud ovšem se tato nepřímá metoda vyslýchání nakonec nestala pro něj natolik běžnou, že si již déle nevzpomínal na jednoduchou upřímnost. Ne že by se Snape nacházel v pozici, kdy by mohl házet kamenem.

„Dle tvého názoru,“ pronesl Brumbál tiše, „nenabral v letošním roce Harry významně hodně na moci? Musel sis všimnout jeho nesmírného zlepšení známek.“

„Učil se,“ odvětil Snape ploše a byl rád, když už nic jiného, že se ho Brumbál nebude vyptávat, jak to ví. „Vždy měl v sobě potenciál být dobrý, jen kdyby zapojil mozek.“ A v lektvarech… lektvary se učil jako první, tolik chtěl potěšit – Snape se donutil odtrhnout od té myšlenky.

„Ano.“ Na okamžik se oči starého muže opovážily zajiskřit. „Odvažuji se říct, že ano; potřeboval jen tu správnou… motivaci.“ Ta potutelná narážka byla v tuto chvíli tak nemístná, až měl Snape skoro chuť zařvat. Ale pak jiskřičky zmizely a Brumbál pokračoval: „Ale na to se neptám, Severusi, ne přesně na toto. Jednoduše se ptám na to, zda je Harry Potter, dle tvého úsudku, nyní mocnějším, než byl minulý rok touto dobou?“

„Nejspíš ano,“ odtušil Snape podrážděně. „Nyní je plnoletý; je příhodný čas, aby se jeho magické schopnosti rozvíjely rychleji. Nevšiml jsem si ničeho neobvyklého.“ Brumbál, jenž vypadal neurčitě ustaraně, přikývl. „A vy?“ dodal Snape tónem hraničícím s drzostí. Zmínka o Temném pánovi jej znervóznila. Voldemortovo spojení s Harrym bylo něco, o čem Snape obvykle nerad uvažoval, chtěl věřit, že něco tak hrozného patří k jinému chlapci, který vedl úplně jiný život – přestože když Harry klopýtal v půl čtvrté ráno z jeho komnat, rozespalý a nasycený, a zanechával Snapea o samotě jeho myšlenkám, nedokázal vždy ten děs odehnat.

Jestli Harrymu hrozilo ještě větší nebezpečí než obvykle, ať již z jakéhokoliv důvodu, Snape to potřeboval vědět. A bylo kruté, ne, bylo za hranicí krutosti, že jej Brumbál mohl provokovat těmito útržky informací a neprozradit mu nic víc.

Je mi jedno, kde ho skrývají – pokud není v bezpečí, já – já –

Brumbál poklepal jedním kostnatým prstem na okraj stolu. „Jsem si jistý, že Harry přede mnou cosi skrýval, když jsme probírali nešťastné rozhodnutí pana Longbottoma,“ řekl. „Ale co, to nedokážu s jistotou říct.“

Snape zamrkal. To bylo vše? No jistě že Harry cítil vinu kvůli Longbottomově idiotství – vždyť tomu hlupákovi, který se na oplátku projevil jako ještě větší blbec, než Snape předpokládal, vyhrožoval. A bylo také samozřejmé, že se s tímhle Harry Brumbálovi nesvěřil. Malinkatá část jeho mozku byla přeci jen věrná sebezáchově. Skoro patřil do Zmijozelu, zašeptala hrdě stejně tak malá část Snapea.

„To já také nedovedu říct, pane,“ odvětil Snape nevzrušeně. To vážně Brumbál od něj očekával jakoukoliv jinou odpověď?

„Promysli si to pořádně, Severusi,“ nabádal jej Brumbál s chladem, který Snapea nepříjemně překvapil. „Nevkládej svou osobní… věrnost Harrymu nad starost o jeho bezpečí.“

„Pane řediteli,“ otázal se Snape, jenž si pevně svíral kolena, „domníváte se, že Potterovi hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí? Pokud ano, proč marníme svůj čas sezením? A pokud ne, mohu se otázat, jaký je účel těch vašich dotazů?“

Brumbál se opřel v křesle a neskutečně dlouho a v tichosti Snapea pozoroval.

„To nebezpečí není bezprostřední,“ prozradil nakonec. „Alespoň se nedomnívám, že by tomu tak bylo. Dobrá, Severusi. To je vše. Pokud si jsi jistý, že zde není nic, co bys mi chtěl říct.“

Dlužím mu svůj život. Dlužím mu svoji svobodu. Dlužím mu vše. Snape se zhluboka nadechl, natahoval se pro klid a gratuloval si, že přežil rozhovor bez řevu; pak jej napadla myšlenka, plán, který zosnoval již před nějakou dobou. Nyní se mu zdálo, že se naskytl čas lepší než kdy jindy jej uskutečnit. Proč ne? Vskutku, proč ne? Mohlo by to sloužit k tomu, aby to Brumbálem trošku otřáslo, a ta samotná šance stála za zkoušku. Bojoval s touhou skrýt svůj úšklebek.

„Ve skutečnosti, Albusi,“ řekl a záměrně se dovolával moci, jež mu poskytovala známost, „pokud máte chvíli, je zde cosi, co jsem měl v plánu s vámi prodiskutovat a co se přímo týká pana Pottera.“

Brumbál pozvedl obočí a Snape si se škodolibou radostí pomyslel, že vypadá plný očekávání.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval hedvábně, „jen pokud máte chvilku – ani ve snu bych nechtěl narušovat váš čas – “

„Přirozeně že nenarušuješ, Severusi,“ vložil se do toho Brumbál, v očích měl nyní veškerou vlídnost a lesk. „Pokud si to přeješ vědět, vyšetřil jsem si pro tebe docela velkou část dne.“

„Ach, to je dobře,“ poznamenal Snape. „Zajímalo mě, jestli bych s vámi mohl projednat…“

„Ano?“

„… záležitost svého majetku. Mám pár změn, které bych během několika následujících dnů s ním rád učinil.“

Ano, pomyslel si Snape, když přišla řada na Brumbála, aby zmateně zamrkal. Jednoznačně to za to stálo.

¤¤¤¤¤

26. června

Sirius Black nebyl schopný si přispat.

Spaní samo o sobě bylo složité, zdálo se tedy směšné, aby marnil ještě další denní hodiny potýkáním se s nočními můrami. Ale pamatoval si, jaké to je, když je člověku šestnáct, a proto když se z Harryho ložnice neozýval žádný zvuk ani v půl osmé ráno (v tu dobu byl Sirius vzhůru už hodinu), rozhodl se, že to svému kmotřenci dopřeje a na ranní procházku půjde sám.

Stále bylo docela chladno, takže se pevně zachumlal do svého pláště. Dneska bude zataženo. Jedna jeho část doufala, že Harryho první celý den v chatce Elsinor bude slunečný, ale anglické počasí bylo nevyzpytatelné. Bude mu chvíli trvat, než si na to po parných vedrech Afriky zvykne.

Nikdy předtím v Yorkshiru nežil. Došel k názoru, že se mu tu líbí. Samozřejmě, že po tom pokoji bez oken na Ministerstvu, nemluvě o Azkabanu, by se mu každé místo zdálo jako ráj; ale vřesoviště táhnoucí se, kam jen oko dohlédlo, mraky valící se jim nad hlavami, dokud se nespojily v dokonalou šeď na horizontu, nekonečné kopečky, tiché naříkání větru, všechny tyto věci měly své kouzlo. Zoufale toužil, aby si to myslel i Harry. Toto místo bylo obzvláště osamělé; mohl by tu spadnout, zlomit si nohu, řvát z plných plic a nikdo by jej neslyšel, snad až na Harryho v chatce.

Harry, Harry, v chatce a v bezpečí pod Siriusovou střechou. Musel zavřít oči nad náhlým přívalem emocí v hrudi, tak hlubokých, až nedokázal určit jakých. Zdálo se, že mají příliš vrstev, že jsou až příliš složité, než aby to klasifikoval jen jako pouhé štěstí. Občas měl pocit, že je to zoufalství, což jej trochu znepokojovalo; s Harrym byli spolu méně než dvacet čtyři hodin, a pokud i zbytek léta měl strávit s takto intenzivním pocitem, nebyl si jistý, jestli to zvládne.

Siriusovi vůbec netrvalo dlouho si uvědomit, že neočekával Harryho. Jen čtyři hodiny s chlapcem mu předvedly jeho chybu v uvažování. Očekával Jamese a vše, co bylo s Jamesem spojeno: žertíky, lumpárny, předvádění se, věčně dobrá nálada, neustávající proud neplech. Sirius Brumbálovi slíbil, že se s Harrym budou během léta chovat slušně a budou poslouchat, ale i tak očekával, že svůj slib poruší při prvním pokušení, co se jim naskytne. Věřil, že nutkání dostávat se do potíží s Harrym, stejně jako se dostával s jeho otcem, se ukáže být neodolatelné.

To, že tomu tak není, nebylo a s největší pravděpodobností ani nebude, ho nanejvýš překvapilo. Už už se chystal navrhnout výlet do města a odvážně, ve své lidské podobě, a ne psí. Potencionální nebezpečí by bylo obrovské, neboť v mudlovském světě byl stále hledaným mužem. Nicméně prvek vzrušení v tom nepopiratelně byl také, když se mu tento plán včera ráno, přibližně touto dobou, zformoval v hlavě. Přemýšlel, že by si kouzlem změnil barvu vlasů a možná i očí, nebo by si přičaroval falešný knírek ve stylu, jaký mívali bratři Marxové. Harry bude ten nápad milovat, myslel si.

A pak dorazili do chatky a Harry tam jen stál a rozhlížel se kolem s prázdným, ztraceným výrazem. Vypadal, jako kdyby si nedokázal vzpomenout na své vlastní jméno ani pod nátlakem. A ten návrh Siriusovi umřel na rtech dřív, než jej stačil vyslovit. Ne, ne, dneska ne. Harry bude potřebovat čas, aby si odpočinul, aby se zbavil podráždění a útrap uběhlého školního roku, aby si uvyknul na Siriusovu společnost. Bude lepší, když se navzájem poznají, než aby zkoušeli dětinské žertíky.

Stejnak byl v chatce nepořádek. Většinu včerejšího odpoledne strávili vybalováním, umýváním nádobí, které bylo za dobu nepoužívání pokryté prachem, drhnutím a oprašováním. Harry to vše musel dělat ručně, jelikož mu bude sedmnáct až v červenci, ale Sirius vykonal lví podíl pomocí hůlky. Trošku se zašklebil, jak vzpomínal. Harry se pustil do úkolů s odhodláním, očividně byl rád, že má něco, čím zaměstnat mysl, ačkoliv jakým myšlenkám se chtěl vyhnout, to Sirius nechápal; nicméně jednoduchost, s jakou ovládal mop, bezduchost opakování pohybů při drhnutí kuchyňské linky Siriusovi připomínaly život, jaký musel Harry vést jako dítě. Z toho se mu zauzloval žaludek, ale Harry odmítl přestat pracovat, trval na tom, že odvede svůj díl práce.

„Žiju tu teď taky, Siriusi,“ odpovídal na Siriusovy protesty. „A není to jako s Dursleyovými. Nevadí mi to. Vážně ne. Jsem v pořádku, namouduši.“

Sirius nebyl žádným nitrozpytcem, ale věděl, že Harry mluví pravdu, když říká, že mu nevadí tvrdá práce; stejně tak ale věděl, že Harry lže, kdykoliv tvrdí, že je ‚v pořádku‘. Tvářil se přesvědčivě, ale Sirius přesto viděl kmotřencův zármutek a sklíčeně doufal, že není jeho příčinou – nebo pokud je, tak že vymizí hned, co se poznají lépe. Proč by mohl být Harry nešťastný? Bylo to vážně jen proto, že Siriuse zas tak moc dobře neznal? Protože Yorkshire byl příliš ponurý a osamělý? Nebo se to Siriusovi přece jen jenom zdálo?

Sirius dospěl na vrchol kopce a posadil se, rozhlédl se po okolní krajině. Slunce stálo stále nízko nad horizontem, jen stěží viditelné za clonou z mraků. Možná bude pršet. Doopravdy bezútěšný pohled a on nedokázal nevzpomínat na bouřlivé vedro Afriky, na vůni koření a shnilého ovoce vznášející se ve vzduchu a na touhu vrátit se sem do Anglie, být doma. A nyní doma byl, nebo alespoň nejblíže tomu, co se mu za posledních mnoho let podařilo, a nestačilo to.

Bylo to takové vždy, když jste tolik cestovali? V minulých třech letech navštívil tři kontinenty. Každé místo mu přišlo po čase jako domov, takže se nakonec zdálo, jako kdyby vůbec žádný skutečný vlastně neměl. A nyní se usadil pod dohledem Ministerstva, a přesto stále neměl pocit, že by jej něco poutalo k britské půdě. Nebyl zvyklý zapustit kořeny na jednom místě a zůstat tam.

Harry. Vše záviselo na Harrym. Harry byl jedinou věcí, která ho zde držela, jedinou osobou, která mohla z tohohle místa znovu učinit domov. Sirius věděl, že je nespravedlivé vkládat tolik nadějí do chlapce, jenž byl skoro mužem, jenž si během pár let vybuduje vlastní život, ale nedokázal si pomoci. Možná za čas, až si zvykne, že je svobodný, až obnoví stará pouta, jež se dala zachránit (a vážně by měl brzy napsat Náměsíčníkovi), pak možná bude mít Sirius zase pocit, že jeho život je jeho a že se soustředí kolem něj, ne kolem někoho jiného, kdo by pravděpodobně o tuto závislost nestál. Možná potom.

Jeho vlastní život…

Sirius si prsty pročísl vlasy, díval se po anglických kopcích a opět jednou si vzpomněl na africké lesy, šamany a jejich magii natolik odlišnou od jeho, děti, jež se zdály být jen kostmi potaženými kůží, hady s takovou smrtící ladností a mocí, že by předčili i nejdivočejší sny Salazara Zmijozela. Jeho představa Afriky byla neúplná, věděl to, ale bylo to to jediné, co z toho místa měl.

Naučil se tam mnoho věcí, ježto byl vždy schopen se naučit všemu, co nebylo v knihách (začínal mít ohledně této záležitosti určité ošklivé podezření). Dozvěděl se o teorii samotné lidské podstaty, věci, jež žila pod kůží a nevěděla nic o životě nebo smrti – prostě přežívala – zapomněl, jak tomu říkali. Takové divné, skučící slovo s cvaknutím uprostřed. Jako duše, akorát ne tak zcela, ne úplně; složitější a děsivější a méně dobrotivá. Ta představa měla v sobě určitou hlubokou, rezonující pravdu (nebo aspoň tak mu to připadalo), a to zachvátilo Siriuse strachem. Naslouchal, ale nerozuměl. Teorie podobné této, jež mu překládali domorodci mluvící anglicky či francouzsky, ho nutily si uvědomovat svou vlastní přetrvávající dětinskost, riziko jeho zakrnělého ducha. Nikdy nedospěl, ani v Bradavicích, ani v Azkabanu; jeho život začal až na útěku. Nechtěl, aby tohle bylo jeho podstatou, cosi, co nikdy neumře, když měl pocit, jako že to v prvé řadě nikdy ani nežilo.

Vítr ho šlehal do tváře. Sirius Black, říkal. Neúplný.

Očividně strávil příliš mnoho času potulováním se o samotě po blatech. Zdálo se, že z toho získal komplex Brontëové.

Roztřeseně se postavil na nohy, prochladlý a provlhlý a připravený navrátit se do chatky. Možná na něj doplnění čekalo tam ve zvonění snídaňových pánviček, v horkém vzduchu roztopených kamen zaplňujícím kuchyň. V Harrym.

¤¤¤¤¤

Vždy jsme zde a nejsme naživu a vy jste mrtví. Rodíte se a stále umíráte, vy všichni se rodíte již mrtví. Žijete v pustém světě. Přežíváte na vzduchu, který nemá substanci a nemá paměť a nezbude v něm po vás otisk, až se odeberete na věčnost. Mrknutí. A jste pryč. Vaše děti jsou pryč. Nikdy jste zde nebyli. Na vás nezáleželo.

Ale my jsme zde stále a na nás záleží. Vždy bude existovat krev a oheň a po nás zůstává otisk v zemi, ne ve vzduchu. Zanecháme svůj otisk v zemi a přežijeme zemi i vše, co umírá. Zde. My jsme věčné.

Existuje jen několik pravd.

Co miluješ, je tvé. Ty patříš tomu, co miluješ. Tělo nelimituje život. Tohle tě učit nebudeme, ale víme to.

Nepřestaneme tě pronásledovat. Protože tě milujeme a ty patříš nám. Vidíš to, slyšíš to, jsi náš. Nevlastníme zvířecí inteligenci.

Potemnělá místa jsou naše posvátné prostory. Naše zuby jsou velice ostré.

Zrovna teď stojíme vedle tebe.

Díváme se ti přes rameno.

¤¤¤¤¤

Harry zvedl hlavu ze stolu a zamrkal ospalý povlak ze svých očí. Měl lehce ztuhlý krk, ale světlo procházející okny ložnice mu prozradilo, že nespal příliš dlouho; posledně si pamatoval, jak úsvit zrovna prosvětloval nebe, a nyní stálo slunce nízko nad horizontem. Zdálo se mu něco? Nemohl si vzpomenout. Poslední dobou si vůbec nepamatoval své sny.

Samozřejmě, že když spal tak málo, tak beztak neměl příliš času na snění.

Přestože se Siriusem včera dřeli až do úmoru, když se snažili chatrč uklidit, Harry nebyl ani trochu unavený poté, co se po nemotorných přáních dobré noci rozešli k odpočinku do oddělených ložnic. Sirkou zapálil svíčku, posadil se za stůl a několik hodin listoval učebnicemi a s touhou vzpomínal na vábivější nabídku oddělení s omezeným přístupem. Nakonec ho to znudilo natolik, že dál nepokračoval. Tímto tempem doopravdy bude znát nazpaměť každé slovo z Tisíce kouzelnických rostlin a hub.

Takže místo toho obrátil pozornost ke kousku pergamenu a přemýšlel, že by napsal Severusovi dopis, o kterém věděl, že jej nemohl odeslat. Když se nad tím zamyslel, přišel mu ten nápad mírně zbytečný a pitomý, takže o tom přemýšlet přestal a prostě psal. A pak, někde vprostřed třetího odstavce musel odpadnout.

Harry zavrtěl hlavou a upravil si brýle. Tvrdě se mu při spánku tiskly k levé tváři, až cítil, jak má v kůži mírnou otlačeninu. Což by možná musel vysvětlovat. Usnul jsem při čtení, Siriusi… Skoro pravda.

Sirius šel spát kolem půlnoci. Harryho zajímalo, zda ještě spí a jestli Azkaban způsobuje člověku hodně nočních můr. Nebo jestli se Siriusovi, stejně jako Harrymu, sny prostě vyhýbají.

Harry očima skoro znepokojeně přelétl po pergamenu, aby se podíval, co to napsal. Uvědomoval si, že ať se mu to líbí nebo ne, nacházel se v současné době v Siriusově domě a měl dostatek rozumu, aby z dopisu vynechal Severusovo jméno. A ten zbytek – zašklebil se – byl čistý blábol. Znělo to spíš jako deník než dopis, ani za nic na světě si nedokázal představit, že by něco podobného skutečně poslal Severusovi.

Už teď se mi po tobě stýská… Se Siriusem je to fajn, ale nedokážu si pomoct, přeju si, abych byl s tebou… Miluju tě.

Jinými slovy naprostá slátanina, a v takovém duchu to pokračovalo dál a dál. Trochu napomáhalo vědomí, že se to nechystal poslat, takže to určitým způsobem nebylo skutečné. A tak nějak se mu ulehčilo, že to napsal, že to nějakým způsobem řekl, třebaže to bylo jen na kousku pergamenu.

Nevěřil mi. Snažil jsem se mu to říct, ale on by mi nevěřil.

„Chvíli počkej.“ To řekl Severus. Jinými slovy: Sklapni, dítě.

Dobrá, Harry počká, tomu se nedalo pomoci. Prozatím musel hrát podle Severusových pravidel. A mezitím – vážně příliš sentimentální. Roztrhal dopis na kousíčky a netrpělivě očekával své sedmnácté narozeniny, kdy bude konečně moci legálně kouzlit mimo Bradavice. Popel po Incendiu se dal vysvětlit daleko lehčeji než natrhané kousky papíru.

Hedvika ze svého bidýlka u okna smutně zahoukala, když viděla, jak trhá pergamen. Přibližně v pět ráno se vrátila z lovu a zdála se docela nadšená vyhlídkou na doručení zásilky.

„Promiň, holka,“ otočil se k ní Harry. „Letos v létě do Bradavic nepůjdou žádné dopisy, a s největší pravděpodobností nepřijdou žádné ani nám.“

Hedvika si zuřivě načechrala peří.

„Podívej, to není můj nápad,“ vyštěkl na ni Harry a protáhl se, až mu křuplo v zádech. „A navíc když já se nemůžu vidět s tím svým, tak ani ty toho svého neuvidíš, a dost řečí.“

Hedvika znovu zahoukala a dopáleně se k němu otočila zády.

No, teď bude trucovat, ale přenese se přes to. Acheron na ni nejspíš počká, než se vrátí. Harry se zvedl ze židle a stále v pyžamu vyklopýtal na chodbu a do stísněné umývárny, kde si opláchl tvář studenou vodou a pokusil se pročísnout si vlasy. Ruce ho trochu pobolívaly ze včerejšího uklízecího záchvatu.

Harry zíral na svůj odraz v malém, zašpiněném zrcadle. Vypadal prázdně, unaveně a smutně. Sirius si toho všimne. Harry by se měl pokusit tvářit radostně. Ale – co budou dneska dělat? Bylo chladno a sychravo, takže procházka či koupání v rybníčku nepřicházely v úvahu. Chata již byla uklizená. Nebyla zde samozřejmě televize ani počítač a Harry neměl knihu, kterou by již několikrát celou nepřečetl. Ministerstvo jim sice dalo střechu nad hlavou, ale vlastně nic víc. Jak mohli se Siriusem vyplnit volný čas a poté zbytek celého léta, den za dnem, když byli jen sami oni dva?

Nyní se jeho odraz tvářil ještě depresivněji.

Harry se snažil ze sebe setřást ty pochmurné myšlenky. Naříkání k ničemu není. Se Siriusem najdou spoustu aktivit, co se dají dělat. A jakmile bude Harrymu sedmnáct, mohl by Siriuse poprosit, aby jej začal učit, jak se stát zvěromágem, když nebyl poblíž Severus, který by jej učil věci z černé magie, jež se toužil dozvědět ve skutečnosti. To bude užitečné. To bude fajn. Všechno bude skvělé.

Slyšel otevřít a zavřít vstupní dveře. Jeho ruka instinktivně sáhla pro hůlku, než si vzpomněl, že si ji zamkl v kufru, aby nezapomněl a omylem ji nepoužil před svými narozeninami. Ale co když se do chatky dostal vetřelec – možná by mohl jen –

To je Sirius. Ta myšlenka se mu zčista jasna objevila v hlavě a nechtěla odejít. Harry se přistihl, jak krátce zavírá oči a tak nějak se natahuje, jako tehdy, když o Vánocích objevil na Kulovém blesku Severusovo kouzlo. A náhle měl pocit, jako kdyby Siriuse viděl přímo před sebou. Ve své mysli ani v nejmenším nepochyboval o tom, že tou osobou, která právě vešla do domu, byl Sirius, a jen chvíli na to se mu to potvrdilo.

„Haló? Jsi už vzhůru, Harry?“ zvolal z chodby.

No, to bylo docela hustý, pomyslel si Harry.

„Jo, už jsem vstal,“ odpověděl a ujistil se, že všechny natrhané kousky pergamenu jsou v odpadkovém koši u stolu.

„Co říkáš na snídani?“

Harry neměl hlad, ale odpověděl: „Jo! Jo, udělám ji,“ než se vyloudal do chodby. Sirius si sundával plášť a věšel ho na háček u otevřených dveří. Nohavice kalhot měl promočené rosou a na prahu po otření jeho bot zůstávaly navlhlé skvrny.

Chatka byla… říct „útulná“, by bylo příliš laskavé. Kuchyň byla tak malá, až skoro dusila, a vešly se do ní jedině tak stůl a dvě židle v koutku pod okno; a pak chodba, která vedla do dvou ložnic a malinkatá, zastaralá umývárna na konci předsíně. Ale Ministerstvo je zanechalo se zásobami, které vydrží ještě několik dnů – Sirius je všechny vyčerpávajícím způsobem prověřil, zda nejsou otrávené či v sobě nemají jiné pasti – a Harry se docela rychle obeznámil s tím, jak funguje vařič. Přežijí to.

„Uvařím nějaká vejce – “ začal.

„Ne, Harry, já to udělám – “

„Mně to nevadí – “

„Ty jsi zastal všechnu tu práci včera – “

Zároveň se natáhli pro pánev, současně ji popadli a snažili se ji tomu druhému vzít; pak po docela trapné chvíli se oba rozesmáli.

„Já jsem se už osprchoval a dělám mimořádná míchaná vajíčka,“ prohlásil Sirius a potřásl hlavou. „Ty budeš vařit zítra.“

„Dobrá tedy,“ zakřenil se Harry a odcupital směrem ke koupelně.

Všechno bude v pořádku.

Inu, možná, že bude.

¤¤¤¤¤

Bylo třeba Brumbálovi přiznat, že nepokládal Snapeovi žádné iritující otázky typu: „Jsi si naprosto jistý?“ Ani se nedíval obzvláště nesouhlasně. Místo toho jen v tichosti seděl za stolem, upíjel čaj a beze spěchu si prohlížel Denního věštce, zatímco Snape pracoval u stolu pod oknem a procházel si rodinné papíry.

Měl povolený přístup a/nebo možnost upravovat dokumenty pouze v přítomnosti bradavického ředitele. Když Brumbál odemkl krabici svitků a pokládal mu ji do rukou, Snape se velice usilovně snažil, jen s minimálním úspěchem, necítit k tomu odpor.

A bylo to ještě dvakrát tak těžké, když seděl zde, v cizím křesle, s vypůjčeným šálkem čaje u loktu, v oblečení, jež nosil již roky, a zíral na jeden svitek pergamenu za druhým, které mu sdělovaly, jak moc přesně byl bohatý. A on se ničeho z toho s největší pravděpodobností ve svém životě ani nedotkne; zvláště pokud příští bradavický ředitel bude ohledně těchto záležitostí méně… benevolentní než Brumbál.

Ale právo rozhodovat o tom, co se stane všem těmto špinavým prachům po jeho smrti… ach, to stále náleželo jemu.

Studoval ty svitky s nepřímou chamtivostí pro to, co nikdy nebude mít, třebaže technicky byl ten majetek jeho. Čtyři trezory u Gringottových: první dva přeplněné galeony; třetí s bezcennými rodinnými památkami, šperky, hedvábím, kořením a luxusním zbožím; čtvrtý s magicky zabezpečenými, surovými materiály. Pruty platiny a zlata na roztavení. Vzácné dřevo na výrobu hůlek. Železo tak silné, že by dokázalo na tisíce let připoutat zlomyslné duchy k jádru země. Provazy z očarovaných pavučin, jež kdyby se z nich udělalo dostatečně velké laso, by zvládly strhnout budovy i věž od hradu.

A ty knihy. Nebyly přísně vzato surovým materiálem. Ale.

V době, co Snape pracoval jako špeh pro Brumbála, měl dostatek rozumu, aby předvídal nebezpečí, jež mu hrozilo, a učinil určitá opatření, aby zajistil některé nejvzácnější rodinné svazky. Pár z nich schoval v Bradavicích a ty zůstaly do dnešního dne v jeho komnatách. Některé shořely společně s panským sídlem, ale ne ty nejlepší a nejmocnější. Ty zůstávaly ve čtvrtém trezoru a občas ho svrběly prsty touhou po jejich kožených deskách, třebaže poslední zbytky jeho soudnosti mu připomínaly, že bylo od něj jen rozumné, aby je držel co nejdál od světa.

Nebyl natolik silným kouzelníkem, aby ovládl kouzla v nich skrytá, ale existovali tací. Voldemort by pro ty knihy zabíjel (nebo ještě hůř), o tom Snape nepochyboval. A navíc bylo lepší, když se nevystavoval… pokušení.

Již prokázal, že odolávat mu zvládal bídně.

Bylo jen malým překvapením, že Snapeové měli téměř neomezené pokladnice. Nikdy z nich neutráceli. Snape poklepal prstem vedle výpisu stavu rodinného majetku v mudlovské švýcarské bance. (Nenávist jeho otce k mudlům se přirozeně nevztahovala na jejich peníze.) Snapeové. Neutráceli jako Malfoyové. Nevytahovali se, nepředváděli. Byli horší: byli to hamouni. Skrblíci. Až bolestně skoupí a do genů měli zabudovaný ten hrozivý, nekonečný hlad pro víc, víc a ještě víc, který nikdy nemohl být uspokojený. Vzít něco, cokoliv, a nikdy to nepustit a vědět, že nikdo jiný to už nemůže použít.

A jen Merlin ví, pomyslel si, když se v jeho mysli objevila Harryho tvář, že on byl z celé té rodiny nejhorší.

„Severusi,“ ozval se Brumbál od svého stolu. Snape vzhlédl, ale ředitel nezvedl pohled od novin. Fawkes tiše zatrylkoval. Brumbál si znovu usrkl z šálku a mírným hlasem pokračoval: „Jsi si naprosto jistý, že tohle je opravdu směr, jakým se chceš vydat?“

Měl vědět, že to bylo příliš dobré, než aby to vydrželo.

Snape našpulil rty a shlédl na svitek pergamenu, který ležel na jedné straně hromádky. Pak se vzedmutím vzdoru dokument sevřel a rozmáchle jej dole podepsal svým jménem.

Neměl dědice své krve a nejspíš ani nikdy mít nebude. Nezdálo se, že by na tom příliš záleželo.

Znovu shlédl na svůj podpis, kterým stvrzoval, že po jeho smrti všechny galeony, všechny klenoty, všechny magické pavučiny připadnou Harrymu Jamesovi Potterovi. Olízl si suché rty.

„Naprosto jistý, pane řediteli,“ potvrdil.

Vždy to mohl později změnit, pokud bude chtít.

Vzadu v krku ucítil chuť kovu a věděl, že to neudělá.

¤¤¤¤¤

10. července

Sirius nechal okno do kuchyně zavřené a ta sova narazila přímo do něj.

Harry vzhlédl od svých poněkud křupavých vajíček, zamrkal, zatímco Sirius se zaklením vyskočil ze židle.

„K čertu! Promiň, Harry. Nechtěl bys – k čertu. Znovu se omlouvám.“

Rychle otevřel okno a natáhl jednu dlouhou paži, aby vtáhnul ten nešťastný pytel peří do kuchyně. Slabě to zahoukalo a z drápů tomu vypadl dnešní výtisk Denního věštce. Rozhodně to nebyl způsob, jakým si Sirius naplánoval začátek dne.

Odhodil noviny na kuchyňskou linku a prohlédl sovu, zda neutržila nějaká zranění.

„Zrovna jsem si zařídil předplatné,“ prohlásil bezděčně. „Myslel jsem si, že tak zabiju dvě mouchy jednou ranou, když nechám svou novou sovu to donášet – ach, nic ve zlém, tak.“ Jemně poklepal po hlavě šedého ptáka, který se na něj káravě zadíval. „Budeš se muset naučit rozpoznávat okna, můj příteli. Ale jsi v pořádku. Nic se ti nestalo.“

„Pořídil sis novou sovu?“ zeptal se Harry. „Víš, mohl jsi využívat Hedviku, byla by ráda za trochu cvičení.“ Vstal, aby odnesl svůj talíř ke dřezu, a Sirius předstíral, že si nevšiml, že z vajíček snědl sotva polovinu. To bylo už podruhé tento týden. Možná by měli zůstat u toastů. Neměli pubertální kluci mít v jednom kuse hlad?

„To je pravda,“ řekl místo toho. „Všiml jsem si, že ji ven neposíláš příliš často.“

„Och no,“ pokrčil Harry rameny. „Je na to během léta zvyklá. Ron sem vždy posílá Pašíka. Nejspíš ji využiju, až budu potřebovat poslat dopis Hermioně nebo Hagridovi.“

„George nemá vlastní sovu, že ne?“ zeptal se Sirius tak ležérně, jak jen to šlo.

Harry ztuhl. Sirius, který celé roky žil jako pes, rozpoznal ostražitost zajíce. Ale proč?

„No… nemá,“ odpověděl Harry nakonec. „Teda myslím, že nemá.“

„Tak mě napadlo, že bys možná mohl také využívat tu novou sovu,“ navrhl Sirius. „Předpokládám, že by se mohla bezpečně dostat na místa, kde každý rozpozná sněžnou sovu Harryho Pottera. Jako ti bastardi z Denního věštce, jak jsem si jistý. Ale tuhle nepoznají. Takže – takže jestli chceš napsat Georgeovi a použít na to tuto ubohou náhražku doručovatele – “ nová sova popuzeně zahoukala, „ – mohlo by to být diskrétnější. Soukromější. Pokud víš, co tím myslím.“

Sirius nevěděl, jakou reakci očekával, ale rozhodně nečekal to, že Harrymu upadne čelist, a ani to náhlé, nezpochybnitelné vzplanutí potěšení v těch zelených očích po Lily.

„Myslíš – myslíš to vážně?“ podařilo se mu říct.

„Samozřejmě že ano,“ potvrdil Sirius, jehož překvapil a potěšil náhlý zvrat v událostech.

„To je… to je skvělé!“ Na Harryho tváři byl nyní obrovský úsměv. „Děkuji Siriusi!“

„No, nemáš za co.“ Zdálo se to být jako trochu přehnaná reakce, ale očividně Harry s mladým Georgem Weasleym k sobě měli daleko blíže, než co nechávali Siriuse věřit. Inu, to bylo v pořádku. Mladí lidé vše cítili tak intenzivně, až jejich vztah mohl během mrknutí oka přejít z „jen přátelé“ do „šíleně zamilovaní“. Ve skutečnosti to měl očekávat.

„Domnívám se, že půjdeš napsat dopis hned teď, co?“ dodal, neschopen zastavit nutkání ho poškádlit. Škádlení bylo příjemné. Bylo to něco, co dělávali obyčejní lidé.

„Co? No, já – “ Harrymu úsměv náhle ztuhl. „Vlastně si myslím, že chvíli počkám,“ zamumlal.

Sirius zamrkal. „Proč?“

Harrymu se podařil podivný poloúsměv a znovu pokrčil rameny.

„Já… no… hádám, že nechci vypadat příliš zoufale, toť vše. Ne že bych byl,“ dodal urychleně.

„Jistěže nejsi,“ souhlasil Sirius a odvrátil se, zvedl noviny, aby skryl svůj úsměv. Úsměv mu nicméně naprosto přirozeně zmizel sám, když si všiml nadpisu.

LESTRANGEOVI UTEKLI Z AZKABANU!

Popletal popírá pochybení v zabezpečení

Jemně zaklel a pak znovu, a ne tak tiše.

„Co se děje?“ zeptal se zpoza něj Harry vyděšeným hlasem.

No, před mladými by se neměli věci zatajovat. Sirius se otočil, resignovaně si povzdechl a ukázal Harrymu titulek.

Harrymu se zuřivě nakrčilo obočí a překvapivou silou sevřel noviny.

„Lestrangeovi? Ale… ale ti jsou…“

„Smrtijedi,“ dokončil Sirius. „Neuvěřitelně nebezpeční. Ve skutečnosti jsou to přímo ti, jež jsou zodpovědní za stav rodičů Nevilla Longbottoma.“

Harry ztěžka polknul. Upřeně hleděl na přední stranu, na obrázek Belatrix s napůl přivřenými víčky a jejího nervózního cukajícího se manžela Rodolfa.

„Jo. Vím. Já… už jsem je viděl.“

„Vážně?“ zeptal se Sirius ostře. „Ty jsi ji viděl? Kde?“ Bella byla uvězněná skoro po celý Harryho život. Pokud – oklepal se – ji Harry neviděl v jedné z těch vizí, které občas míval.

„Och, ehm.“ Harrymu se lehce do ruda zbarvily uši. „V, no, Brumbálově myslánce. Tak trochu jsem… do ní spadl. Každopádně,“ pokračoval kvapně a nevšímal si Siriusova šokovaného zírání, „viděl jsem její soud. Její, jejího manžela a Bartyho Skrka. Ona… zdála se být pyšná na to, co udělali. Nevillovým rodičům.“

„Ty jsi spadl – “ Sirius prudce zatřásl hlavou. Lepší se neptat. „Byla. Belatrix by za Voldemorta položila život. Byla, a stále je, prostě tak zvrácená.“

„Belatrix? Ty ji znáš?“

„Jistěže ji znám,“ odvětil Sirius. „Je to má sestřenice.“

Harrymu upadla čelist. „Tvoje co?“

„Má sestřenice,“ zopakoval Sirius netrpělivě, bleskově ze stolu odklidil i svůj talíř a dal jej do dřezu, kde ho zuřivě začal ručně drhnout a představoval si přitom, že stíráním bublinek z porcelánu se snaží setřít Belatrix ze světa. Utekli. Bella, venku z vězení a na svobodě ve stejném světě, kde žil Sirius a Harry. To bohatě stačilo k tomu, aby mu z toho bylo zle.

Začal si uvědomovat, že Harry za ním je velice potichu, a prudce si povzdechl.

„Většina čistokrevných rodin jsou si příbuzné, Harry,“ vysvětlil. „Což zahrnuje i Blackovi. Jsme příbuzní se všemi.“

„Och,“ pronesl Harry potichu. „Dokonce – dokonce i s Malfoyovými?“

„Dokonce i s Malfoyovými,“ potvrdil Sirius a jal se talíř utěrkou sušit. „Ve skutečnosti je Narcisa Malfoyová Belatrixinou sestrou.“ Ohlédl se přes rameno. Harryho výraz nebyl tak zděšený, jak očekával. Jedna jeho naštvaná část jej nutila dodat: „A je to ještě horší. Na nějaké úrovni jsme příbuzní dokonce i se Snapeovými.“

Harry si skousl ret, znachověl a ztěžka polknul. „To jsem nevěděl. Chci říct… nechtěl jsem – “

Sirius vyštěkl smíchy, zámotek vzteku se uvolnil. „Neboj se, Harry. Bůh ví, že jsem nikdy nebyl hrdý na konexe své rodiny, ani na naši – jejich – nesnesitelnou pýchu; z domu jsem utekl, když mi bylo šestnáct. Ve skutečnosti jsem spoustu času trávil s rodinou tvého otce.“ Jemně se při té vzpomínce usmál.

„Vážně?“ otázal se Harry. Ale znovu hleděl na ty noviny. „Zajímalo by mě, jak se dostali ven,“ zamumlal.

Sirius docela doufal, že se Harry zeptá na Jamesovu rodinu, ale nechal to být. Na to bude dost času později. Měl připravenou celou zásobu příběhů, které jen čekaly na jeden z vyhlášených anglických deštivých dnů.

„Brumbál se vždy obával, že se mozkomoři spolčí s Voldemortem,“ řekl. „A můžeš se vsadit, že nikdo neuteče z Azkabanu, pokud je mozkomoři nepustí.“

Harry na to vzhlédl s lehkým úsměvem na tváři. „Kromě tebe.“

Ač to bylo neuvěřitelné, Sirius ucítil záblesk pýchy: první pozitivní pocit, který si kdy byl schopen spojit s Azkabanem.

„Já nikdy nebyl tím, pro kterého by platila pravidla,“ poznamenal jemně. „Myslím, že to je důvod, proč se ze mě nikdy nestal prefekt.“

„Jo, no, to máme stejně,“ poznamenal Harry a znovu se s žalostným poloúsměvem zadíval na noviny. „Takže si myslíš, že mozkomoři…? Tady se tvrdí, že jsou stále ve vězení a že se s nimi stále počítá.“ Odfrknul si. „Popletal vše popírá.“

„Co jsi čekal?“ zeptal se Sirius přezíravě. Pokusil se nevšímat si toho svíravého pocitu v žaludku. Belatrix, volná – nikdy nebyl jejím oblíbeným příbuzným. A teď byl tu, uprostřed ničeho a dělal společnost nikomu jinému než Harry Potterovi…

Snažil se namluvit si, že se chová směšně. Sám Brumbál osobně dohlížel na jejich ochranu. Bylo tam jedno místo, tam v lesíku… A co Brumbál nedokáže ochránit, nedá se chránit. Byli dokonale v bezpečí.

A přesto, přemýšlel, by mohl využít Harryho nabídky na zapůjčení Hedviky. Brumbál na něj naléhal, aby udržovali pravidelný kontakt. Což se již déle nezdálo dotěrné, ale znělo to jako vskutku velmi dobrá rada.

„Vypadá to, že bude dneska velmi hezky,“ slyšel sám sebe říct a konečně se mu podařilo odtáhnout Harryho oči od novinových titulků. „Co říkáš na procházku v přírodě?“

Byl Harryho úsměv trochu moc násilný? Nejspíš ne.

„Jistě,“ souhlasil Harry a konečně noviny odložil. „Jen se půjdu obléknout.“

Sirius ho se zamračením sledoval odcházet a cítil se bezradně. Něco v Harrym ho nutilo cítit se zmateně, nejistě. Čím více času spolu strávili, tím více si Sirius uvědomoval, jak moc Harry nebyl jako James – dokonce nebyl podobný ani Lily. Byl tišší a vyzařoval dojem, jako kdyby se za jeho očima skrývalo tajemství. James byl pro Siriuse a každého, kdo se obtěžoval podívat, jako otevřená kniha, ale Harryho se nedalo přečíst. Z něho se Sirius cítil matně nepohodlně a provinile; miloval toho chlapce a myslel si, že by nemělo záležet na tom, že není naprostá odlitina Jamese, přesto, třebaže jen zlehka, záleželo.

A on byl, postaven před tajemství, strašný. Vždy je toužil rozluštit.

Harry se hlučně navrátil do kuchyně, cestou si zapínal bundu proti rannímu chladu, jež za pár hodin poleví.

„Jsem připravený!“

Ten podivný, zadumaný výraz z Harryho tváře již vymizel. Nyní se usmíval a při tom pohledu Sirius opět pocítil štěstí, až to bolelo. Zahnal své chmurné, matoucí myšlenky. Bude krásný den. Osvěžující vzduch.

„Tak tedy jdeme,“ zavelel.

¤¤¤¤¤

Harry došel k závěru, že se mu Nová Sova posmívala.

Tak ji totiž se Siriusem pojmenovali. Chvíli jen tak nadhazovali pár hezkých latinských jmen a Harryho napadlo podívat se do knihy Dějin čar a kouzel, jak to udělal s Hedvikou, ale něco na tom ptákovi je od toho oba odradilo. Byla malá a šedivá a vypadala docela ošuntěle a z nějakého důvodu doopravdy ráda kálela na jeden konkrétní okenní parapet. Nehledě na to, jak usilovně se Harry se Siriusem snažili, nedokázali sami sebe přesvědčit, že je to Corolianus.

Takže přešli z označení „ta nová sova“ na jednodušší „Nová Sova“, a s tím se docela spokojili. Sirius sice vlažně vyzkoušel jméno Novus, ale Nová Sova na to nikterak nereagovala. A nyní se Harrymu posmívala.

No, ve vší počestnosti musel Harry přiznat, že ve skutečnosti nic nedělala. Jen tam… byla. Během dne ospale seděla na bidýlku a při stmívání vyletěla s Hedvikou na lov myší. Zdálo se, že Hedvika její společnost dostatečně toleruje, ačkoliv naprosto rázně odmítla úvodní pokusy o sblížení. Občas hodila po Harrym to, co mohlo být snad jen soví pohled mučednického utrpení, ale ten mohl jen bezmocně pokrčit rameny. On přeci Siriuse nežádal, aby obstaral další sovu, ne?

A Harry nevyužíval Novou Sovu víc, jak využíval Hedviku.

Což byla podstata věci. Novou Sovu by nikdo nepoznal. Byla dokonalým prostředkem, jak poslat zprávy nebo dopisy Severusovi. Ta příležitost prakticky upadla, dárkově zabalená, Harrymu do klína. Nebo možná jen narazila do kuchyňského okna. Ale Severus Harrymu řekl, že spolu nemohou komunikovat alespoň měsíc a do toho data stále – Harry znovu zkontroloval kalendář jen pro případ, že by mu bez povšimnutí utekl nějaký den – týden a půl zbývalo.

Snažil se namluvit si, že Severusovi by to nevadilo, že nepočítal, že by Harry náhle našel způsob, jak bezpečně posílat dopisy. Ale věděl, že to nebyla pravda. Severusovi by to vadilo, protože on, stejně jako Brumbál, se zdáli náchylní věřit, že Harry potřebuje čas „přemýšlet“.

K čertu s nimi oběma. Harry podrážděně sykl a znovu se zlostně zahleděl na Novou Sovu, jež ze snu vydala tichý zvuk. Týden a půl.

Byly tři hodiny odpoledne. Další mokrý, upršený den. Sirius si dával v pokojích šlofíka, což mu bylo nepodobné, a Harry se navrátil ke svým studiím. Ač byly jakékoliv. Jeho učebnice se mu už začínaly zajídat. Poprvé ve svém životě toužil po dopisu od McGonagallové, v němž mu zadá seznam knih, jež budou používat další ročník. Pokud Delacourová zůstane, a nikdo netvrdil, že odchází, existovala reálná šance, že opět vybere zajímavé učebnice. Alespoň v to doufal. Vážně se mu líbily ty o starobylých typech magie.

Nicméně prozatím se naprosto a úplně nudil. V učebnicích, co měl, neexistovalo již nic, co by nedokázal zpaměti odříkat, jelikož četl během dne a většinu noci. Se Siriusem si nacházeli i jiné způsoby, jak si krátit čas – dlouhé procházky byly zábavné, stejně tak i Siriusovy nenadálé zásoby her, jako šachy a karty, a taktéž znal mnoho hádanek a rébusů. A společně každé ráno luštili křížovku v Denním věštci. A když se blížila tma, ve večerech, kdy bylo hezky, Sirius vytáhl svůj starý Zameták šest a Harry nasedl na Kulový blesk a společně chvilku létali, Harry byl skrytý pod neviditelným pláštěm a Sirius na sebe používal nějaké kouzlo na to, aby nebyl vidět.

„Mám za to, že mudlové by nereagovali zrovna dobře,“ poznamenal Harry s úsměvem.

„Kdo myslí na mudly?“ zeptal se Sirius s vlastním kyselým úsměvem. „To Ministerstvo mi dělá starosti.“ Ačkoliv když o tom Harry přemýšlel, Ministerstvo je nechávalo naprosto o samotě, zdálo se, že dávalo přednost zanechat je v péči Brumbálově, se kterým Sirius mluvil alespoň jednou týdně. Harrymu nikdy nebylo povoleno slyšet nic, co si říkali. Předpokládal, že jsou to přísně tajné věci o Pettigrewovi a všech dalších událostech, které Sirius viděl jako Tichošlápek na svých misích.

No, bylo toho hodně co dělat, po většinu času. A když se zrovna nezabavovali čímkoliv, co dokázali vymyslet, bylo obvykle třeba něco uklidit nebo uvařit, nebo zapracovat na malé bylinné zahrádce, jíž si založili. Harry se do toho nevrhal příliš dychtivě, zahradničení a bylinky mu až moc připomínaly Nevilla, ale aspoň měl co na práci. Bylo to lepší než dumat o Severusovi nebo ještě hůř o Denním věštci a o tom, jak se v něm neustále probíral azkabanský útěk, aniž by to přineslo nějaké nové informace. „Bystrozoři stále pátrají…“

Lestrangeovi. Prašivé svině. Kdyby jich nebylo, Neville by měl dva normální rodiče a neskončil by ve Svatém Mungu a nečekal by tam na „evaluaci“. Kdyby jich nebylo, Harry by nemusel dělat vše, co udělal. Harry doufal, že je Bystrozoři dopadnou brzy a že se nebudou obtěžovat brát je nazpět do Azkabanu. Azkaban byl pro ně očividně až příliš dobrý…

Cosi v jeho srdci se při té myšlence krutě sevřelo. Nejlepší bude to odsunout. Nemohl s tím nic dělat.

Zatím, zašeptalo jeho srdce, a i to odsunul.

Z vedlejšího pokoje se začal ozývat šramot. Zaskřípala postel a pak zaznělo dupnutí na podlahové prkno. Zavrzaly panty otevíraných dveří, následované lidským zívnutím. Harryho občas zajímalo, jestli si Sirius dává šlofíka v psí formě, ale ještě se mu nepodařilo jej při tom přichytit.

„Har?“ zavolal Sirius, druhá slabika Harryho jména se zadrhla v dalším zívnutí. „…ry? Harry. Jsi vzhůru?“

„Jo,“ odvětil Harry a s trochou úlevy odložil svoji knihu. „A ty?“

„Myslím, že jo,“ pronesl Sirius, který se objevil v otevřených dveřích, škrábal se na krku a vypadal rozcuchaně. „Co děláš?“

„Čtu si,“ pronesl Harry a matně mávnul na svou knihu. „Chceš – “

„Pořád jen čteš,“ konstatoval Sirius a zněl zmateně. „Překvapovalo by mě, kdybys to už neměl naučené nazpaměť. Změnil ses – ve čtvrtém ročníku se zdálo, jakože to jediné, co jsi četl, byl Famfrpál v průběhu věků.“

Harry se snažil nenaježit se, zvláště když si nebyl jistý, proč měl vůbec v první řadě nutkání se ježit.

„Jo no,“ odtušil. „Teď se věci mají jinak.“ Věděl až příliš dobře, že si Sirius bude myslet, že mluví o Voldemortově návratu. „Chceš – “

„Nedokážu přijít na to, proč ses tak zasekl na lektvarech,“ poznamenal Sirius se zamračením a shlédl na učebnici. „Snape k tobě nikdy nebude férový. Letos ses tomu hodně věnoval, a přesto jsi sotva prolezl, ne snad?“

„Ehm… jo,“ souhlasil Harry a snažil se nevyznít, jako že je mu to nepříjemné. „Ale chci říct, že já… myslím, že jsou zajímavé.“ Och, to bylo úlisné. Sirius jistě takovouhle lež prohlédne během mrknutí oka.

Sirius si odfrknul, když se sklonil ke knize, která byla otevřená na kapitole o rozličném využití hnoje.

„Alespoň někomu to tak připadá. Domníváš se, že Snape na tebe bude milejší, když budeš mimo něj jediným člověkem v Bradavicích, který tyhle věci má rád? Třebaže chce učit obranu proti černé magii. Tedy spíš učit černou magii.“

„Ehm, jo,“ znovu souhlasil Harry a přál si, aby Sirius odešel, nebo alespoň změnil téma.

Pak naštěstí tak Sirius učinil.

„Umírám hlady,“ poznamenal a v žaludku mu souhlasně zakručelo. Zašklebil se. „Nedal by sis brzkou svačinu?“

„Ani ne, díky,“ řekl Harry, ale s radostí vstal ze židle a odložil učebnici lektvarů. „Ale pomůžu ti něco uvařit.“

Sirius se zamračil.

„Sotva jsi něco snědl k obědu,“ připomněl Harrymu. „Jsi nemocný?“

„Ne,“ zamítl Harry překvapeně.

Sirius, který očividně očekával odpověď víc rozvedenou, otevřel pusu, zavřel ji a znovu se zamračil.

„No, dobrá,“ řekl nakonec. „Předpokládám, že jsi dostatečně starý, abys věděl, kdy se máš najíst. I tak musíš pomoct svému vetchému kmotrovi spálit pár toastů.“

„Můj vetchý kmotr by to dost dobře zvládl i sám,“ dělal si Harry legraci, zatímco následoval Siriuse do kuchyně. „A víš co ještě? Je vážně dost dobrý při výrobě spečených klobásek. Ne opečených – spečených.“

Sirius po něm hodil utěrkou. Harry si pomyslel, že smrdí mírně plesnivě. Proč věci nezůstávaly čisté, třebaže se používaly jen na mytí? Nádobí přece nebylo špinavé, když se ho dotýkala utěrka, ne? Měl dojem, že vzadu v hlavě zaslechl Hermionin hlas, jak s ním souhlasí, řka: „Namouduši.“

Strávili několik příjemných chvil v tichosti, kdy Harry seděl u stolu, zatímco Sirius dostál svým slovům a zničil tři dokonale dobré plátky chleba. A pak z čista jasna se jeho kmotr zeptal.

„Když tak mluvíme o Snapeovi, připomíná mi to – víš, jak jsme mu říkávali ve škole?“

Harry zamrkal. „Ehm – slizký, mastný, úlisný – “

„Srabus,“ vyslovil Sirius s prodlouženým důrazem satisfakce. „Starý dobrý Srabus. To byla jeho přezdívka. Lepila se na něj jako lepidlo, dokud jsme nevyšli ze školy, ten ubohý bastard. Ha. A stále je jako u vytržení, když může šikanovat – měl bych mu tak jednoho dne říct nahlas před studenty, jen aby věděli, že není tím, za koho se vydává.“

Harry si uvědomil, že sedí u stolu absolutně nehybně a ruce má chladné.

„Srabus?“ zopakoval váhavě. „Jako od – srab? Ale… proč…“

Sirius pokrčil rameny, když vyhodil druhý kousek toastu do odpadkového koše.

„Protože věčně brečíval,“ odpověděl. „Proč jinak?“

Severus, plačící? Harry si to nedovedl ani představit, natož aby tomu věřil. „Snape brečel?“

„Jo,“ souhlasil Sirius a úsměv mu zatahal za koutek úst, což vyslalo rozpálené uhlíky vzteku Harrymu do žaludku. „No, myslím tím, když byl malý. Byl to pěkně odolný malý bastard, to mu uznávám. Nedal se snadno odradit. Ale znáš to, byl jedním z těch dětí, které když dostatečně rozzlobíš, tak se rozbrečí. Prostě se nedokázal zastavit. A on to nesnášel.“ Sirius rozbil vajíčko o okraj pánve. „Stával tam, snažil se rozdat stejně ran, jako dostával, a slzy mu prostě tekly po tvářích. Věděli jsme, že si nedokáže pomoci, ale och, měl s námi peklo.“

„To se vsadím,“ pronesl Harry hlasem trošku upjatým. Zdálo se, že si toho Sirius nevšiml. To, co říkal, se nezdálo být možné. Harry viděl Severuse naštvaného – viděl ho velice rozčileného. Ale nikdy nevypadal, že by byl na pokraji slz. Na pokraji slin prskajícího šílenství, to ano, ale ne slz.

„Podařilo se mu to ovládnout, když se dostal do třetího ročníku,“ pokračoval Sirius, zády stále otočený k Harrymu. Harry byl tomu rád; dopřálo mu to čas zajistit, aby měl tvář klidnou a bez výrazu. „To už pak nebrečel, jen klel jako námořník. Jednou mu z pusy padala tak sprostá slova, až z toho přiměl jednoho havraspárského prváka omdlít a Zmijozel přišel o čtyřicet bodů.“ Sirius se nostalgicky usmál. „Potom svoje vystupování upravil. Ale my jsme mu nikdy nedovolili zapomenout na to brečení, po celých sedm let.“

„Říkal jsi – tvrdil jsi mi, pamatuješ, že byl součástí nějaké bandy,“ vzpomínal Harry. „To se ho… to jste se všichni vždy pouštěli do boje i s nimi?“

Sirius zavrtěl hlavou, postrkával přitom dál vajíčka po pánvi, nicméně se zdálo, že vyrozuměl, na co se Harry ve skutečnosti ptal.

„Zmijozelové takoví nejsou, Harry,“ vymlouval mu vážným hlasem. „Nestarají se o sebe tak jako my. Skrývali se dole ve sklepení a jsem si jistý, že tam pomlouvali Brumbála a velebili Voldemorta. Všichni společně seděli u jídel a ve skupinách chodívali do Prasinek. Ale pokud v tom neviděli zisk sami pro sebe, nikdy se jeden druhého nezastali.“

„Cože – nikdo z nich?“ Harry si nemohl nevzpomenout na Malfoye, který měl vždy po boku alespoň Crabbea a Goylea. Napadlo ho, co teď Crabbe s Goylem budou dělat, když je jejich vůdce pryč.

„No, někteří jo,“ přiznal Sirius. „Občas. Ale i na Zmijozela byl Snape trochu samotář. Všechen svůj čas trávil čmucháním kolem. Ač to je smutné, tak obvykle sledoval nás. Neměl žádné skutečné přátele až na – hmm, o tom ti budu muset někdy říct, až nebudu mít před jídlem. Každopádně když se dostal do potíží, obvykle byl sám za sebe.“

Siriusův odkaz na možného Severusova přítele užíral Harryho zvědavostí, ale odhadoval, že by bylo rozumnější nevěnovat se tomu dál. Nebylo by dobré vypadat příliš zaujatě. Takže jediné, co řekl, bylo pomalé: „Takže vy všichni jste si na něj společně zasedli. A on neměl nikoho.“

Sirius se otočil, vypadal překvapeně a trochu dotčeně.

„Harry, tak to není,“ pronesl. „Nebyl jsi tam, nemůžeš vědět – zavinil si to sám. Jak jsem říkal, odolný malý bastard. Vždy měl pocit, že má co dokazovat.“ Sirius si odfrkl. „Měl všechny ty peníze, a přesto stále vedle takových, jako je Lucius Malfoy nebo Narcisa či Belatrix, vypadal jako obyčejná špína. Nos měl pořád zabořený do knihy, když zrovna ze sebe nedělal otravu; netušil, jak mluvit s lidmi, ani jak vůbec být normální. Vážně není divu, že se z něj stal Smrtijed… Voldemort mu musel nabídnout příležitost konečně někým být. Víš, to bylo to, po čem doopravdy toužil. To proto kolem dětí vždy hraje takové divadlo. Hraje si na tyrana. Vážně docela ubohé.“

„Toužil… být někým,“ zopakoval Harry, udržoval svůj hlas klidný a ruce zaťaté pod stolem, aby Sirius nemohl vidět, jak se vzteky klepou.

„Jo – k čertu!“ Vajíčka v pánvi začala kouřit a Sirius obrátil pozornost zpět k nim. „Harry, vím, že Hermiona by zuřila, ale myslím, že domácí skřítek by tu dokázal zázraky, nemyslíš? Tak, hotovo… ano, jsem si jistý, že Snape toužil být někým. Ale nikdy nebude – byl nikým od okamžiku, kdy vložil nohu do bradavického expresu, nejspíš ještě dřív, a bude nikým, až ho položí do osamělého hrobu a nikoho to nebude ani v nejmenším zajímat. Sám si to tak zařídil. A za to nám vinu dávat nemůžeš, nebo snad jo?“

Harry nahlas nic neřekl. Ale jemný, silný, tichý a přesto divoký hlas hluboce v jeho srdci odpovídal: On je někým. Je můj. Navždy bude můj, a ač byl předtím kýmkoliv, nebo chtěl být, nikdy nebude nikoho jiného… nikdy… nikdy…

Zdálo se to podivné takto přemýšlet. Ale Harry došel k názoru, že je to pravda, a nezáleželo, jestli Sirius k tomu bude mít co říct.

Sirius se posadil ke stolu s jedním napůl připáleným toastem a pár seškrábanými kusy vajíček, které se zdály poživatelné.

„Příště jsi na řadě ty,“ povzdechl si; úsměv měl kyselý, ale oči měl dychtivě upřené na Harryho tvář. Harry pečlivě udržoval svůj výraz co nejobecnější; nebylo by dobré, aby Sirius spatřil tu emocionální bouři uvnitř. „Tak!“ dodal Sirius jásavým hlasem. „Pokud tě zajímá minulost – proč jí plýtvat na Snapea? Zrovna včera v noci jsem si vzpomněl, co mi James říkal o svém prvním randeti s tvojí mamkou, a že ti to vážně budu muset jednou vyprávět…“ Úsměv nabral ostýchavý, téměř bázlivý ráz.

Odmítnout by vypadalo podezřele, ačkoliv Harry nijak zvlášť netoužil dozvědět se o námluvách svých rodičů. Právě v tuto chvíli jeho myšlenky na otce a otcovy přátele nebyly zrovna vlídné a navíc byl právě vydrážděn pár drobky informací o svém milenci, aniž by posléze získal cokoliv víc uspokojujícího. Jeho rodiče byli roky mrtví. Celý svůj život vyrůstal u Dursleyových, kteří mu nakazovali, aby se na ně nevyptával, a on si na to tak nějak zvykl. Severus a Sirius, ač to bylo podivné, byli tím nejbližším k opravdové rodině, co kdy poznal. Inu, oni a možná Weasleyovi.

Ale v pár několika uplynulých chvílích si něco uvědomil: Sirius byl zdrojem informací o Snapeovi, s největší pravděpodobností informací, kterých by se Severus nikdy sám dobrovolně nevzdal. Nebudou to nepředpojaté informace a rozhodně nebudou pěkné, ale alespoň budou dostupné. Pokud se jednou za čas zeptá na své rodiče, bude to vypadat méně podezřele, až se také bude vyptávat na Snapea. Ničemu neublíží to vyzkoušet.

„Skvělé,“ řekl a snažil se vyznít srdečně. „Kdy spolu začali chodit?“

Sirius se rozzářil.

¤¤¤¤¤

Domníváš se, že kdy přestaneš být naštvaný? Domníváš se, že hněv kdy pustí tvé hrdlo ze svého sevření? Domníváš se, že kdy nastane čas, kdy již déle nebudeš náš? Neuvědomuješ si, že život sám je jen sérií drobných oprav pracujících stále a neúprosně proti nespravedlnosti?

Nemodlíš se k nám každým dnem, plivaje krev mezi svými zuby?

¤¤¤¤¤

24. července

Snape opustil Brumbálovu pracovnu s pocitem, jako kdyby se právě vzdaloval od okraje sopky a přežil. Jako vždy. Během léta jej ředitel zval k sobě na čaj minimálně jednou týdně a vždy, pokaždé se vyptával na Harryho Pottera.

„Nemáš náhodou od Harryho nějaké zprávy, Severusi?“

Ne. Ani slovo, ani zašeptání, ani vzdech, ani řádku. Zítřkem vyprší ten jednoměsíční limit, který Snape nastavil; možná Harry jen čeká, až ten den nastane. (Ne že by Harry kdy na cokoliv čekal, pokud pro to neviděl důvod. Přestaň přemýšlet, přestaň přemýšlet.)

„Jsem v kontaktu se Siriusem; zdá se, že se Harry má dobře, ačkoliv si hodně věcí nechává pro sebe… ach tihle nezbední hoši. Zajímalo by mě, co chystá. Citrónový bonbón?“

Nenáviděl citrónové bonbóny, ne, ne děkuji vám, řediteli, a jen tak mimochodem, Siriuse Blacka nenáviděl ještě daleko víc, než nesnášel citrónové bonbóny.

„Slyšel jsem od Siriuse, že Harry velice studuje, ačkoliv málo jí – podivné pro mladého muže. Přiznávám, že mě překvapuje, že se ti Harry ještě neozval. Dej mi vědět, pokud tak učiní. Víš, jak rád jsem informovaný, Severusi.“

Kde byli? Kde do háje byli, kde byla ta „chatka Elsinore“, že Severusovi nebylo dovoleno o tom vědět a že se Brumbál tak zatraceně obával, až cítil nutkání tím mučit i Snapea? Přiznávám, že mě překvapuje, že se ti Harry ještě neozval – to ten stařec zešílel? Nebylo to to, co chtěl, když je od sebe oddělil? Zničit jakoukoliv intimitu, které se jim podařilo dosáhnout?

Snape si myslel, že pochopil Brumbálovy motivy, proč od něj Harryho odvedl. Nyní, přemítal, když scházel schody po dalším takovém čaji, si již déle jimi nebyl jist. Vůbec ne.

Vešel do vstupní síně a přivítal jej tam pohled na Minervu McGonagallovou obklopenou zavazadly. Cosi lovila ve staré, ošklivé kabelce, tvář měla svraštělou frustrací.

Ach ano. Dneškem počínaly její prázdniny ve Francii. Snape ucítil chladnou ostražitost; s Minervou si od jejich květnové konfrontace týkající se Longbottoma vyměnili jen pár přehnaně zdvořilých slov. Nebyla to tehdy jejich zrovna nejpříjemnější diskuze.

„Ten pitomý, ubohý budižkničemu představoval vždy nebezpečí nejen pro sebe, ale i pro všechny ve svém okolí – “

„Nikdy to nebyl budižkničemu, to jen ty jsi ho tak viděl! Kdybys byl milejší, ne, kdyby se ti dařilo být SLUŠNOU osobou, Severusi Snape, mohlo by to pomoci, nikdy by to nemuselo dojít až k tomuhle – “

„Dáváš mi to za vinu? Ty se opovažuješ vinit mě? Za rozhodnutí toho kluka? Narodil se jako blázen a pokusil se zavraždit svého spolužáka, slyšela jsi to, ty hlupačko, pokusil se **zavraždit Harryho Pottera** – a nyní mi uhni z cesty!“

„Ne. Sklapni tu svou – poslyš – Ne, Albuse nebudeš vyrušovat. Říkal – “

„Brumbál toho kluka propustí s pouhým klepnutím přes prsty, jako to dělává pro všechny tvé tak milované Nebelvíry! To se nikdy nepoučíš? Nepokoušej mě – UHNI MI Z CESTY, MINERVO!“

Ale ona mu samozřejmě neuhnula a jejich řev přitáhl z výšin velice rozzuřeného Brumbála. Snapeovi bylo zakázáno vidět Longbottoma – při zpětném pohledu to bylo bezpochyby jedině dobře – a byl si dost jistý, že mu Minerva ještě neodpustila ty věci, které řekl. Také proto, že je nikdy neodvolal a nebylo pravděpodobné, že tak někdy učiní.

Byl příliš nápadný. Příliš ztratil kontrolu. Další z těch chvil, kdy díky Potterovi ztratil příčetnost; naštěstí se zdálo, že Minerva přičetla Snapeův výbuch jeho špatným vzpomínkám na Blacka a chlapecký žert v Chroptící chýši. Nicméně nebylo by dobré stát se znovu tak zranitelným.

Minerva si vybrala tuto chvíli k tomu, aby vzhlédla od své tašky a spatřila jej. Její tvář ztvrdla a krátce mu kývla. Část Snapea se stočila a vrněla uspokojením – koneckonců svým způsobem ona prohrála a on vyhrál. Longbottom byl stále u Svatého Munga na evaluaci, nechť tam zhyne, a nikdy se nevrátí do Bradavic – neměl Snape pravdu a ona se mýlila? Což se ve své podstatě rovnalo vítězství. Dovolil si slabé ušklíbnutí, pak jí kývnutí rázně vrátil a vydal se směrem k chodbě, jež vedla do sklepení. Měl dodělat objednávky pro Pomfreyovou, což mu pomůže zabít pár hodin z dalšího nekonečného dne.

Dalšími dveřmi vedoucími do vstupní síně prošla Fleur Delacourová. Snapeova hlava se automaticky zvedla při záblesku pohybu a pak se jeho oči zúžily nad způsobem, jakým se zrak Minervy fascinovaně upřel na mladou ženu. Aha. To vážně pomýšlel na výhru? Minerva, žena kolem sedmdesáti, se chystala jít toulat se po vinicích s kýmsi sotva starším jak Harry, a nikdo nad tím nepozvedl ani obočí – a i kdyby ano, Minerva nedělala nic, kvůli čemu by si ji někdo mohl pozvat na kobereček. K čertu s ní. Ne. Pokud zde někdo skutečně vyhrál, nebyl to on.

Možná to byla jen zášť, jež jej přiměla zvolat: „Ach, profesorko Delacourová.“

Profesorka, to tak. Nějaké francouzské dítě, co má ještě mlíko na bradě, bylo kvalifikovanější učit obranu než on? Jen další na dlouhém seznamu urážek, které mu Brumbál v poslední době uštědřil. Když promluvil tak jak Minerva, tak i Delacourová (kterým se oběma otevírala ústa, aby na sebe navzájem promluvily) se rázně otočily na něj: Delacourová zvědavě, Minerva s neskrývaným popuzením.

„Jak je od Minervy laskavé, že vám pomáhá se všemi zavazadly,“ pokračoval starostlivě. „Vracíte se na léto do Francie? Smím vám taktéž pomoci?“

Minerva se zamračila. Porcelánové tváře Delacourové se jemně zbarvily růžovou. Snape netušil, jak se jí Minerva zvládá dotýkat, pokud se jí doopravdy dotýkala – díky Merlinovi, že Harry nebyl tak ledově dokonalý.

„Ach, Severusi,“ pozdravila, vypadala mírně nervózně, „to vše není jen moje! To je k smíchu! Ale samozršejmě merci beaucoup. Minerrva mě, doprrovásí mě – budeme se společně pokoušet prrovádět výskum o potenciálu spojení kouzel pršeměňování a obrrany prro pršíští pololetí. Neslyšel jste o tom?“

„Muselo mi to uniknout,“ prohlásil Snape s polovičním úšklebkem Minerviným směrem. Vážně bylo zábavné sledovat způsob, jakým se naježila jako rozzlobená kočka, a to i když byla v lidské formě. „Jak rozkošné. Jsem si jistý, že ti sluneční svit prospěje, Minervo.“

„Překvapuje mě, že si pamatuješ, co to sluneční svit je, Severusi,“ vyštěkla v odpověď, zavřela tu ošklivou tašku a pevně ji sevřela. Delacourová přejížděla pohledem z jednoho na druhého, přes tvář jí přeběhl lehký výraz znepokojení. „Snaž se, aby ses letos v létě nedostal do problémů, ano? Nemělo by to být příliš složité, když tu nemáš studenty, co bys mohl demoralizovat.“

Oči Delacourové byly ještě širší, když řekla: „Ach – Minerrvo – pojďme už.“

Snape si s určitou dávkou zuřivosti uvědomil, že Minerva se jí bezpochyby svěřila se všemi detaily o Hrozivém chování Hrozivého Severuse Snapea vůči ní, a to vyprávěné se silou, jež dokáže zvládnout pouze arogantní Nebelvír.

„Vskutku,“ odvětil hedvábně, čímž maskoval své pobouření. „Ale ty budeš mít studenta při sobě, že Minervo? Jsem si jistý, že žena tvých letitých zkušeností bude mít hodně co učit slečnu… omlouvám se, profesorku Delacourovou.“ Minervě vylezly oči z důlku a ruměnec Delacourové se prohloubil. V jiné době a na jiném místě, přemítal Snape, by jej Minerva nejspíš přes tvář uhodila rukavicí a žádala by satisfakci, zatímco by rdící se panna postávala nedaleko, v rozpacích a zahanbená. Ale nyní mu pokrytecké pobouření posloužilo stejně tak dobře. Proč plýtvat časem na hašteření se s ním, když na ně čekal slunečný francouzský zámeček? Ano, ano, běžte, běžte a užívejte si, že máte to, co je vám povoleno mít –

Minerva, jako kdyby mu četla myšlenky, protáhla skrz stažené rty: „Nikdy se nepřestaneme učit, profesore Snape. Ve skutečnosti se zdá, že někteří se ještě nenaučili mnoho lekcí, které by touto dobou měli znát již zpaměti. Profe – Fleur, je vše připravené?“

Snape se snažil nezajímat se o to, jak se Delacourová zarděla, když bylo použito její křestní jméno. Snažil se nevzpomínat, jak byl stejně nadšený Harry a jak uboze se mu dařilo to potěšení skrývat.

„Kočárr je venku,“ zamumlala Delacourová, její melodický hlas byl natolik vzdálený od přeskakování adolescentního hocha. Pomohlo to a zároveň to nepomohlo vůbec. „Můžeme odjet, kdy uznáš za v’odné, Minerrvo.“

„Za vhodné to uznávám teď,“ ozvala se McGonagallová, náhle zaujatá přípravami a na Snapea se ani nepodívala. Zvedla své tašky ve zdatných rukou, zatímco Delacourová si vzala vlastní. „Můžeme jít?“

Delacourová se plaše usmála a potvrdila: „Můžeme,“ a společně prošly vstupními dveřmi, aniž by při odchodu věnovaly jediný pohled Snapeovi.

Snapeovy nehty se zaryly do dlaní. Přistihl se, jak doufá, že bude celé léto silně pršet.

Vrátil se do sklepení a celé odpoledne se s rozličnými stupni úspěchu snažil daleko ze své hlavy vytlačit myšlenky na Minervu, Delacourovou, Harryho, Blacka, na všechny. Také se pokoušel nemyslet na to, co dělal loni touto dobou: vyměňoval si obezřetné, strojené dopisy s chlapcem, po němž najednou intenzivně toužil a kterého stěží znal. Cítil se provinile kvůli zločinu, který ještě nespáchal – a ještě se ani plně nerozhodl jej spáchat. Nade vše si přál, aby k tomu nedošlo a aby nebyl osobou, kterou byl.

Protože si pamatoval, jak se to stalo. Pamatoval si, jak to celé začalo.

Snape strávil odpoledne nad kotlíkem, což mu vyneslo alespoň mírný pocit malátnosti, když už ne klidu a míru. Hypnotický vír očarované tyče skrz viskózní zelenou tekutinu byl uklidňující a unavující, jelikož si to vyžadovalo určitou sílu jí pohybovat. Než nadejde noc, bude mít bolavé ruce, a ještě bolavější, až se zítra ráno vzbudí, pokud si je zapomene protáhnout. Ale alespoň se zaměstnával; nebylo třeba neužitečně celé léto tlít ve sklepení, třebaže nemohl špehovat, třebaže nemohl…

Přál si, aby ten lektvar neměl tak zářivě zelenou barvu. Bylo hloupé a sentimentální připomínat si tím Harryho oči, ale očividně si nemohl pomoci.

Tohle se nikdy stát nemělo. Kolikrát si to už pomyslel, kolikrát tu představu zavrhnul jakožto marnou? Začalo to tehdy tím prvním polibkem na balkóně, nabralo na obrátkách v Brumbálově posteli a přehouplo se přes vrchol kontrolovatelnosti, když sledoval Harryho spát během té jejich první společné noci. Nemělo se to stát, ale stalo. Nemělo jej to změnit, ale změnilo. Neměl povolit, aby to pokračovalo, ale povolil. Ta podivná směsice zuřivého sebeobviňování a neúnavné praktičnosti byla bezesporu dalším dědictvím od jeho otce.

Když nadešel čas večeře, Snape přemýšlel, že by se z ní omluvil, ale to by bylo již třetí jídlo v řadě, které by zameškal, a Brumbál by nejspíš přišel dolů za ním ztropit povyk. Což byla ta poslední věc, po které toužil, zvláště po dnešním čaji; bylo daleko snazší muset mluvit s ředitelem ve Velké síni, kde se konverzace, pokud se nějaká vyskytla, dala omezit na zdvořilosti po dobu jídla, namísto zmatečných celonočních důvěrných rozhovorů. Bože, ta představa. A také by nebylo špatné pohostit se pro jednou pořádným jídlem, místo talířem sendvičů nebo miskou dušeného přineseného ošívajícími se skřítky. A také dorazí sovy, přinesou s sebou skrovný příděl večerní pošty: pár předplatných Večerního věštce pro ty, jež si jej mohli dovolit, nějaké speciální vzkazy a dodávky. Možná… možná budou i novinky…

Odložil kouzelné míchátko a překryl kotlík, nechal jej bezpečně vřít. Mohl jej zanechat o samotě až do tří do rána, kdy bude muset přidat výtah z ďáblova býlí. Pak si svlékl svůj svrchní smradlavý plášť, vyměnil jej za čistý a zamířil nahoru na večeři. Již zdáli ucítil vůni hovězího z Velké síně a jeho ústa se navzdory sobě zaplnila slinami.

Ze sboru zůstávalo v Bradavicích jen pár členů. Byl zde samozřejmě Brumbál a on; Minerva obvykle přes léto zůstávala a dnes večer byla nanejvýš pozoruhodná její nepřítomnost. Filch zabíral svůj konec u Čestného stolu a jako obvykle mumlal cosi tomu mizernému pytli blech. Snape nenáviděl kočky; byly až přespříliš spokojené samy se sebou a navíc do jedné z nich se měnila Minerva. Prýtová měla být pryč až do poloviny srpna, byla navštívit svoji rodinu v Americe a Kratiknot očividně během prázdnin odjížděl a přijížděl, jak se mu zlíbilo. Celkově Snape usoudil, že bude nejbezpečnější sednout si vedle Vektorové, která se nikdy nebavila ráda s nikým, natožpak s ním. Což mu navíc dávalo tu výhodu sedět celá čtyři sedadla od Brumbála a jídlo uběhlo v relativním klidu až do doby, kdy dorazila večerní pošta.

Snape spatřil k sobě letět šedou sovičku, jež v zobáku nesla malý dopis. Sovu nepoznával – bezpochyby mířila k Vektorové. Škoda, že ani ona neodebírala Večerního věštce. Již nějakou dobu nedostali nové informace o útěku Lestrangeových, neboť ať již Brumbál věděl cokoliv, neuráčil se o to podělit. Jako obvykle. Ne že by měl Snape mnoho víry ve svobodu tisku…

Ke Snapeově ohromení ta šedá sova, vychrtlé, neupravené stvoření, přistálo přímo před ním a nabídlo mu dopis. A pak se vykálelo přímo na stůl. Vektorová zhnuseně vykřikla a probodla Snapea pohledem, jako kdyby to byla jeho vina.

Snape vytrhl dopis ze sovina zobáku a se zuřivým mávnutím paže ji zaplašil – pokud si snad myslela, že dostane odměnu za tento konkrétní výkon, pak by si to měla promyslet znovu. Teprve pak se podíval na obálku, na níž stálo: Profesor S. Snape, Bradavická škola čar a kouzel, Skotsko. Nebyla zde žádná zpáteční adresa. Písmo bylo nešikovné a hrbolaté, jako kdyby si někdo dal velkou práci zamaskovat svůj rukopis, jen s průměrným úspěchem.

Snape znenadání věděl, kdo dopis odeslal, tak si jej zastrčil do hábitu a při tom na sobě cítil Brumbálův pohled. Ujistil se, že jeho úšklebek je na místě, doufal, že tím dokáže skrýt zběsilý tlukot srdce, a povstal ze židle.

„To mi zničilo chuť k jídlu,“ oznámil všem, kteří chtěli naslouchat. „Věřím, že bych měl vynechat dezert. Hezký večer.“

Bez čekání na odpověď od kohokoliv se obrátil a vyšel zadními dveřmi, po celou dobu byl prkenně narovnaný v zádech, přitom věděl, že Brumbála neoklamal ani na okamžik a bylo mu to naprosto jedno. Bylo mu jasné, že na něj čeká další vyslýchání, cítil to, ale pokud bude muset, bude lhát. Zvládnu to. Zvládnu.

Nedovolil si sáhnout pro dopis, dokud nedospěl do soukromí svého bytu. V tu dobu si začal namlouvat, že se mohl dost dobře splést – že dopis přeci jen nemusel být od Harryho, mohl jej poslat nějaký jeho dávno zapomenutý známý, mohla to být i nebezpečná smrtijedská léčka. Mohla to být nějaká reklama masově rozesílaná, co on mohl vědět. Ale i když si říkal tohle všechno, jeho nůž na dopisy již prořezával obálku a jeho ruce neobratně otevíraly složený papír, jenž našel uvnitř.

V dopise chyběl jakýkoliv pozdrav. Na první řádce stálo: Jsem si dost jistý, že někde ve světě teď uběhl celý měsíc –

Pak něco silně otřáslo jeho tělem a Snape se přistihl, že sedí před ohněm ve svém křesle s vysokým opěradlem. Chvěl se a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to je smíchem; nikoliv hurónský, ani nijak obzvlášť pobavený, ale byl to smích. Tohle byl bezpochyby Harryho rukopis.

Dopis byl plný stejných banalit, kterými jej Harry mučil po celé loňské léto a které více než rád oplácel. Harry byl v pořádku. Hodně četl. Yorkshire byl fajn, jen se trochu nudil. Prý je škoda, že mu Snape nemůže poslat novou učebnici lektvarů, jako to udělal loni o prázdninách, neboť by Harry uvítal trochu rozptýlení. Sirius se zmiňoval o tom, že by jej někdy brzy nechal jít do Prasinek. Co na to říká? Nemohli by se tam náhodou potkat? Bude v pořádku, jestli si Snape bude myslet, že by to nebylo bezpečné nebo že by se mu nepodařilo tam dostat nebo tak něco. Harry si jen myslel, že by to mohl navrhnout. Napíše znovu, až se dozví datum. Snape mu samozřejmě odepsat nemůže, protože Sirius by to mohl zahlédnout. Pokud se tedy Snape nechce na dopisy podepisovat jako George Weasley, ale to nejspíš Snape chtít nebude.

Snape nechtěl.

Tím Harry končil a ani se nepodepsal, jako kdyby si myslel, že to nějak ochrání jeho identitu. Snape s drobným, hořkým úsměvem vstal ze židle a uchýlil se do ložnice. Odstrčil stranou noční stolek a přejel špičkami prstů přes kamennou zeď, mumlaje si přitom pod vousy, dokud se jeden určitý kámen nezatetelil a nezmizel. Snape vložil Harryho dopis do otvoru, aby dělal společnost všem ostatním vzkazům, znovu cosi zamumlal a kámen se opět objevil. Vrátil stolek do původní pozice.

Hloupé. Věděl, že to je hloupé, že je to chování sentimentálního pošetilce. Ale brzy nadejde čas, kdy ty dopisy budou vše, co mu zůstane. A bude záležet jen na muži, kterým v tu dobu bude, aby se rozhodl, zda si ty vzpomínky nechá či je zničí.

Vzpomínky…

Snape se sesunul na postel. Měl vzpomínky, ano, spousty vzpomínek, a mnoho z nich se týkalo Harryho a těm se po celý den snažil uniknout. Ten dopis veškerou naději na úspěch zničil. Zelený lektvar, zelené oči, přeji si, abys mi mohl napsat, chci se s tebou potkat v Prasinkách.

Chci se s tebou potkat v… Chci tě vidět.

Vzpomínky. Ta první. Ty zelené oči, zuřivě ho probodávající pohledem zpoza špinavých brýlí onoho odpoledne v jeho kabinetu, které se zdálo tak vzdálené, Harryho tváře s rudými skvrnami hněvu, nádherně vyprovokovaný tak, jak si jen Snape mohl přát.

Snape si jej dobíral kvůli jeho zaostalému otci a hoch byl vzteklý. Ano. Ano, tohle byl způsob, jakým jednat s tím malým blbem, dotlačit jej přesně tak daleko a pak sledovat, jak se všemi silami snaží udržet jazyk za zuby – přesně jako jeho otec, nikdy natolik statečný, aby vypověděl poslušnost učiteli, ať už si o těch zpropadených Nebelvírech tvrdili cokoliv –

„DRŽTE UŽ HUBU!“

… Cože?

Tohle v plánu nebylo. Zčista jasna Potter už neseděl a nesoptil na židli, nad kterou se Snape tyčil. Stál na nohách, prakticky prskal Snapeovi do tváře, celé hubené tělo se mu třáslo vzteky a vypadal, jako James Potter nikdy nevypadal – vypadal naprosto plný života a díval se na Snapea, jako kdyby Snapeova slova se pro teď stala středobodem světa Harryho Pottera. Harry Potter vibroval jako struna harfy, na kterou Snape a jenom Snape uměl brnkat.

Na to se cosi vřelého shromáždilo Snapeovi v žaludku a on chtěl víc. Netušil proč; ani nevěděl, co ten vřelý pocit je; věděl jen, poprvé, že Harry Potter na to kašle, že se probouzí k životu přímo před ním, že prakticky prosí o další povzbuzení. A opět aniž by znal důvod, mu jej Snape dal. „Co jsi to řekl, Pottere?“

Řekni to znovu.

„Říkal jsem, abyste si nebral do huby mého tátu! Abyste věděl, tak já vím, jak to bylo! Brumbál mi to pověděl! Nebýt mého táty, vůbec byste tu nebyl!“

Ten vřelý pocit zmizel, přeměnil se do čehosi ošklivého, chladného a skličujícího jako tekutý písek. Ano, Potter byl pro něj plný života – a byl připomínkou svého otce, připomínkou dluhu, jenž Snape již splatil a který i nadále chutnal po žluči. Co by mohlo přivodit další výbuch? Snape už víc neměl náladu to zjišťovat. Opatrně zvolil svá další slova; hlas naplnil posměšky a pohrdáním, zredukoval Pottera zpět na mrzutý hněv, na nějž byl Snape vždy zvyklý, sebral mu to nevysvětlitelné vnadidlo spravedlivého vzteku.

Ale ta vzpomínka s ním zůstala po celý zbytek toho roku. V hodinách, na chodbě, při jídle probodával Pottera pohledem a vzpomínal na ten malý výbuch, na tu chvíli vrcholné, absolutní pozornosti oplývající mocí. Občas mu Potter zlostný pohled oplácel. Rozpoutalo to cosi Severusovi pod kůží, ale ten neměl ani ponětí, co by to mohlo být, a rozhodně žádnou představu toho, v co se to nakonec vyvine.

Pak se nakonec objevil Sirius Black a Snape si uvědomil, že o to nemůže přijít, nemůže přijít o tu… věc, jež mu Potter dával. A mimoto nedokázal na nic myslet, až na to, že zabije dvě – ne, tři mouchy jednou ranou během své spontánní záchranné akce. Zabije Blacka, zinkriminuje Lupina a Potter se dožije dalšího dne, aby na něj mohl řvát. Bezpochyby také ocení, že se jej dočkají i Weasley s Grangerovou, aby mu s tím řevem pomohli.

A jen ať to zkusí. Ať křičí poté, co mu Snape zachrání život. Ať vypadá jako ten nevděčný blázen, jímž byl, před Brumbálem, přede všemi.

Vidíš, ty usmrkanče? Je tvůj otec tím jediným, kdo může být hrdinou? Nebo ty?

A pak.

Vše, co poté následovalo, se zdálo být jakýmsi hrozivým vtipem. Tváří v tvář veškerým důkazům si Potter vybral v Chroptící chýši uvěřit Blackovi – Siriusovi zpropadenému Blackovi – namísto Snapeovi. Odmítl to velké gesto. A Snape zjistil, že Potter, jenž na něj řve před dalšími lidmi, nazývá jej hlupákem, vyvolává daleko méně příjemný pocit, než když byli o samotě. Nedalo se to snést. Potter očekával, že se vzdá této příležitosti jen proto, že to řekl? Všechno tohle, celá jeho snaha a pro nic?

Už cítil pach Blackovy krve v nose. Už slyšel nadšení mozkomorů, jak se živí na Lupinovi. Již viděl uznání celého světa. Věděl, prostě věděl, že se nachází na pokraji možnosti získat vše, po čem kdy toužil, a dokonce i něco, o čem ani nevěděl, že chce –

„JSTE POLITOVÁNÍHODNÝ UBOŽÁK!“

Vskutku. Ale ta skutečně politováníhodná část měla teprve ještě přijít – ta závěrečná urážka na ošetřovně po Blackově nemožném útěku. Nyní byl on tím, kdo řval, Potter se stal jeho ohniskem, Potter, jenž mu pohled oplácel, sice bledý, ale klidný a vyrovnaný a naprosto si jistý tím, že Brumbál opět zachrání jeho žalostné krytí. A Brumbál to samozřejmě udělal. A Snape tam zůstal, všeho zbavený a připomínající strašáka do polí, jak zíral na kluka v posteli a dočasně zapomněl na přítomnost dalších lidí. Vše bylo k ničemu. To, co udělal, nic neznamenalo a vyústilo v nic. Chtěl zakroutit Potterovi krkem. Chtěl cítit Potterův vztek. Chtěl Potterovu zatracenou vděčnost. Chtěl –

Spektrum toho, po čem toužil, se tehdy vzepjalo v jeho krvi, poprvé to váhavě vzal na vědomí.

Toužil…

Brumbál něco říkal. Nezáleželo na tom co. Snape se obrátil a odešel z ošetřovny, místnost se mu lehce houpala před očima. Neudělal nic tak melodramatického, jako že by vběhl na záchodky a vyzvracel se tam, ale přemýšlel o tom.

O pár týdnů později jej Brumbál pozval na čaj.

Snape věřil tomu, že nikdy nebyl člověkem, co by sexuálně obtěžoval děti. Alespoň tím se mohl utišit; ze všech jeho mnoha poďobaných svěřenců pouze jeden byl pro něj minimálně atraktivní (ačkoliv i jeden byl příliš mnoho). A bylo neštěstím, že ta přitažlivost začala nerozpoznaná a bylo jí umožněno vřít uvnitř něj, dokud nebylo už moc pozdě na to ji zastavit, dokud jediná zbývající naděje byla nechat ji samovolně vyhasnout.

Bohužel to byl Harry Potter: nezodpovědný fukar na plameny. Snape by se mohl vysmívat svému životu. A občas, v soukromí, tak i činil.

Ale ne tak nyní. Nyní si jeho ruka hledala cestu zapínáním kalhot, napůl nedobrovolně, a chopila se penisu, jenž sebou začal cukat v tu chvíli, kdy si četl Harryho dopis a zachytil z pergamenu vycházet Harryho vůni. Nyní tu vůni už znal a očekával, že po nějaký čas v něm bude zažehávat stejnou reakci. Nebude myslet na hanebné začátky svého chtíče; v té době alespoň zůstávala jeho přitažlivost k Harrymu z větší části asexuální. To se dostavilo později, podníceno patnáctiletým chlapcem (což bylo stěží o něco lepší), jenž to odmítl nechat na pokoji.

Hoch ve svých šestnácti byl neodolatelný.

Snape zaťal zuby, zatímco se laskal, pomalu, tak pomalu, jako když chtěl Harryho mučit, když chtěl přimět jej prosit. Harry, napjatý a prohnutý do oblouku pod ním, vedle něj či nad ním, s hrudí, krkem a tvářemi uzarděnými, očima zavřenýma a rty roztáhnutými do šklebu a s vlasy divoce mu trčícími všemi možnými směry. Na dosah své rozkoše. Soustředěný. Soustředěný na Snapea.

A pak, pak nastávala ta nejlepší část, nejlepší z toho všeho: Harry vyvrcholil, zhroutil se, přeměnil se do horké louže chlapce vedle Snapea, uspokojený, ospalý a poddajný, vzrušený a potěšený sexem. Mumlal šťastné nesmysly, líbal Snapea na rameno, rty obkresloval Snapeovu čelist a ušní lalůček, zatímco Snape se udělal na to nasycené tělo lapající po dechu…

Snape vyvrcholil.

Nyní jeho sperma mohlo zachytit jen ložní prádlo a on se k této možnosti neuchýlil od doby, co Harry odjel, ale jeden dělal to, co musel. To byl rozdíl mezi Zmijozely a Nebelvíry.

Bude muset vstát ve tři a postarat se o lektvar. Tudíž by mohl nyní usnout, pokud se mu to podaří.

Snape se svlékl, vydrhnul se dočista a natáhl si noční košili. Pak si vlezl pod peřinu a pomalu usnul s myšlenkami na padělání Weasleyho podpisu.

¤¤¤¤¤

25. července

Sirius si nebyl jistý, jak se jeho kmotřenci podařilo opět načít téma Lestrangeových a Voldemorta, ale nějak se tak stalo. Sirius měl nesmělý pocit, že to mělo co do činění s jeho vlastní naprostou neschopností Harrymu odepřít cokoliv, co skutečně chtěl. A zdálo se, že to, co chce ze všeho nejvíc, jsou informace.

„Takže oni byli ve škole jen o pár ročníků nad tebou, jo?“ zeptal se Harry. „Obtěžovali tě někdy?“

„Ti se víc zajímali o lidi jejich věku,“ odvětil Sirius. „Ale nemyl se – Narcisa i Bella si vždy vyšetřily úšklebky pro jediného Blacka, který se kdy dostal do Nebelvíru.“ Pokrčil rameny. „Musím říct, že mi to moc nevadilo. Já měl své vlastní přátele a většinou mě nechávali na pokoji.“

„Ale ty jsi nenechával lidi tvého věku na pokoji,“ poznamenal Harry prohnaně. „Předtím jsi říkal, že Belatrix byla ve zmijozelské bandě…“

„Proč tě to tolik zajímá?“ Sirius si myslel, že to byla férová otázka. Proč se chtěl Harry bavit jen o zmijozelských? Nezdál se být ani v nejmenším stejně zvědavý na své vlastní rodiče jako na tu zemskou chamraď. „Přeci žádného z nich jsi díky bohu nikdy nemusel potkat.“

„No… ale stále je to důležité, ne?“ odpověděl Harry. „Chci říct – i teď na tom stále záleží, nemám pravdu? Víš, to, co Lestrangeovi spáchali tehdy před lety, vyústilo v to, že se mě Neville letos pokusil zabít. A… a některé věci nikdy nepřejdou, toť vše,“ dokončil tiše. Sirius na něj zamžoural. Harry dělal tu věc, které se Sirius začínal děsit; udržoval svou tvář klidnou a bez výrazu, ale za jeho očima cosi žilo a Sirius prostě věděl, že má na mysli něco jiného, než co říká. Definitivně nebyl jako James.

„Inu,“ začal nemotorně, „domnívám se – domnívám se, že máš pravdu.“ Nejspíš to opravdu pravda byla. Bylo ubohé, že jeho šestnáctiletý kmotřenec věděl o podobných věcech víc jak on. Další záležitost, ze které vinil Azkaban, ať již za to vězení mohlo či ne. „Ale stále nechápu, jak rozebírání těch časů ti prozradí něco, co ještě o Smrtijedech nevíš. Je to prohnilá sebranka, Harry. V tom mi věř, jo?“

„To já vím,“ souhlasil Harry a zněl netrpělivě. „Poslyš – zapomeň na to, máš pravdu, nezáleží na tom.“ Postavil se.

„Harry – “ začal Sirius a sám se začal cítit mírně netrpělivě. Harry ve skutečnosti netrpěl přílišnými puberťáckými záchvaty nabručenosti, ale to neznamenalo, že čas od času nepředvedl nějaký obzvláště vydařený.

„Ne, doopravdy na tom nezáleží,“ zopakoval Harry už méně netrpělivým hlasem, klidnějším. „Jdu udělat konvici čaje. Dáš si taky?“

„Je tu tma,“ povzdechl si Sirius. „Počkej, zapálím pár svíček.“ Ta chatka byla v noci vážně prohnilá věc. Měla magicky poháněné lampy – pochodně by byly v podobném místě vtipem – ale ty byly tak tlumené, že to místo, když padla tma, vypadalo bezútěšně. Ani ne suprově či strašidelně, jen tak nějak utahaně a smutně.

Harry se na něj zakřenil a náhle ta uzavřená tvář byla pryč, nahrazena veselým rošťactvím. „Proč nezapálíš ty – “

„Harry,“ varoval jej Sirius, ale rty se mu stočily do úsměvu.

„No, jsou hezké a voní jako skořice, co říkáš?“ zamrkal nevinně Harry. Sirius si povzdechl a došel pro skořicové svíčky. Nějaká čarodějka je poslala na Ministerstvo s jeho jménem, Ministerstvo je odeslalo Brumbálovi a tomu poté, co je prověřil, přišlo vhodné je poslat sem. Očividně nyní, když byl Sirius nevinný, se o něj ženy začaly zajímat. „Nehodlám tě zaplavovat všemi milostnými důkazy, chlapče,“ oznámil mu Brumbál s očima jiskřícíma skrz plameny v krbu, „ale některé z nich by vám mohly přijít vhod. Hmm. Mám rád skořici, ty snad ne?“

Podle všeho tam chodila také velká zásoba čokolády, ale Sirius se jen oklepal a tu odmítnul. V minulých letech strávil až příliš času jako pes, díky čemuž mu z téhle věci bylo na zvracení. Vážně to byla škoda, protože sladkost by mohla pomoci zaplašit noční můry.

Zapálil ty páchnoucí svíčky a lampy vynechal, díky čemuž byla místnost aspoň trochu útulnější, a konvice zapískala. O pár chvil později pokoj voněl skořicí a bergamotem a Harry na stůl pokládal dva šálky.

„Jako správná hospodyně,“ prohlásil s úsměvem a Sirius si odfrkl. Ale bylo to pokojné, čaj a… svíčky, třebaže ne přímo sympatické. A alespoň Harry měl zájem o sušenky z plechovky, i když byly suché a drobivé. Stále nejedl tolik, co si Sirius myslel, že by chlapec jeho věku – vlastně jakéhokoliv věku – měl jíst, a když jedl normální jídlo, měl Sirius pocit, že to dělá spíš jen, aby mu vyhověl. Ale ani neztrácel na váze, ani nevypadal nemocně.

Již se o tom zmínil Brumbálovi, ale ředitel na to neměl žádnou odpověď. To samotné bylo strašidelné – Brumbál vždy znal odpovědi. Ale na druhou stranu ředitel se pravděpodobně musel obávat o důležitější věci, než kolik toastů sní Harry Potter ke snídani. Sirius si usrkl čaje. Dobrá, silná směs, jako kdyby potřeboval další povzbuzování k tomu, aby nespal.

„Zajímalo by mě,“ zamumlal Harry, „zajímalo by mě, jestli to bylo stejné…“

„Co jestli bylo stejné?“

„… když byl Voldemort ve Zmijozelu.“

Navzdory všemu to jméno mělo stále sílu vyslat Siriusovi mrazení strachu podél nervů. Pověra, věděl, že to je jen pověra, a ani jí nedovolil, aby mu zabránila jej vyslovovat, ale i tak. „Jak to myslíš?“

„Jestli měl taky ‚gang‘,“ vysvětlil Harry, napil se z vlastního šálku a díval se do prázdna. „Víš… jestli ho lidi následovali i tehdy ve škole. Jestli nenáviděl Nebelvíry stejně, jako to teď dělají Zmijozelové.“

„Jsem si jistý, že to tak bylo.“ Sirius se pokusil do svého hlasu dát lehkost. To byl jeho kmotřenec vždycky takhle morbidní? „Tahle rivalita se táhne už od dob Godrica a Salazara. A samozřejmě dokonce i tehdy ho Brumbál sledoval – a Brumbál byl Nebelvír.“

„Vážně?“

Sirius zamrkal. „Co?“

„Ptal jsem se, jestli vážně,“ zopakoval Harry. „Brumbál. Hermiona mi kdysi tvrdila, že zaslechla, že Brumbál chodil do Nebelvíru, ale nikdy jsem to neslyšel nikoho s jistotou potvrdit. Nemusel být, ne? Chci říct – “ Hlas se mu vytratil, jako kdyby si myslel, že by je Brumbál mohl zaslechnout. „ – Chci říct, že má tolik tajemství a vždy ví, jak lidi přimět udělat to, co chce… možná byl dokonce ve Zmijo – “

„Není důvod říkat podobné věci,“ utnul jej Sirius ostře. „Albus Brumbál je skvělý člověk, který pro nás oba vykonal spoustu dobra. Zaslouží si tvůj respekt, Harry.“ Mladická vzpurnost byla jedna věc. Hanobení ovšem něco jiného. Sirius si nerad hrál na rodiče, ale zrovna teď neviděl jinou možnost.

„Jediné, co jsem říkal, bylo to, že mohl být ve Zmijozelu,“ odpověděl Harry stejně tak příkře. „To nemusí být nutně urážka.“

„Tak dlouho, co tě znám, jsi nikdy předtím o Zmijozelu neříkal nic dobrého,“ připomněl mu Sirius. „Každopádně to je jedno. Záznamy o tom, v jaké koleji kdo byl, jsou veřejné, a to zahrnuje i Brumbála. Byl Nebelvír. Co jiného by dávalo smysl, Harry?“

„Já…“ z nějakého důvodu se Harry zatvářil trochu povadle. „Nevím. Jen mě to napadlo. Na tom nezáleží. Tak.“ Ztěžka vydechl. „Takže… Voldemort… jen mě to zajímalo. Nic víc. Víš – proč je takový, jaký je? Chci říct, to se prostě narodíš zlý? Nebo jak?“

Sirius si náhle pomyslel, že pochopil, a uvolnil se, dokonce se i usmál. Harry opět přemýšlel o tom, jak si byli s Tomem Radlem v určitých ohledech podobní. Oba vyrůstali jako sirotci, v relativní chudobě a obklopení nenávistnými mudly a celým tím nesmyslem. Ale to to Harry dodneška nepochopil, že by se od Voldemorta nemohl lišit víc, i kdyby se snažil?

„V jeho případě, Harry,“ promluvil vážně, „si myslím, že je to klidně možné. Že je prostě jen špatné zrno. Rozhodně se to nezdá nemožné, ne? Chci říct, proč by to tak být nemohlo?“

„Já nevím,“ prohlásil Harry pomalu. „Je tak divný.“

Na to Sirius vybuchl smíchy. Byl to dobrý pocit. Za svých dob slyšel lidi nazývat lorda Voldemorta rozličnými jmény, ale ‚divný‘ obvykle nepatřilo mezi slova, která používali. A sedělo, ne snad? Smích se přesto změnil v hořkost, když se nad tím na chvíli zamyslel.

„Divný nebo ne, zdá se, že to, co dělá, funguje,“ konstatoval. „Je zatraceně těžké se ho zbavit, co? Kolikrát to Brumbál zkoušel – kolikrát ty? A ten pitomý parchant odmítá umřít.“ Znovu se napil, vychutnával si sladkost dvou kostek cukru. Doufal, že si nikdy na podobné drobné přepychy nezvykne, jako na to, aby kostky cukru přijímal za samozřejmé.

„Ale to je – to je jeho největší slabina,“ ozval se znenadání Harry a zněl, jako kdyby velice usilovně přemýšlel a přitom si nebyl úplně jistý, kam přesně jeho myšlenky směřují. „Voldemort. Bojí se zemřít. To je hloupé.“

Sirius zamrkal a pak shlédl do svého čajového šálku. Ani on netušil, kam tím Harryho myšlenky směřují (ne že by to bylo neobvyklé), ale z nějakého důvodu mu cosi v hlase jeho kmotřence způsobovalo neklid.

„Někteří by mohli říct, že to je to, co jej dělá mocným,“ ozval se opatrně. „Jeho ochota udělat vše pro to, aby obelstil smrt. Díky tomu se naučil věci, které by lidé nikdy neměli vědět.“

„Ale to je přesně ono,“ ozval se Harry. „Nenaučil se nic.“

Sirius překvapeně vzhlédl. Harry hleděl z kuchyňského okna, výraz měl vzdálený a mírně prázdný. Obočí měl pod obroučky brýlí svraštělá.

„Jak to?“ zeptal se Sirius.

„Já – já spoustu věcí nevím,“ pokračoval Harry a jeho výraz se nezměnil z toho divného, velice vzdáleného pohledu. Bylo to mírně strašidelné. „Ale – ale myslím, že my se učíme, protože se umíme měnit. A měníme se, protože dospíváme. Stárneme. Umíráme. A smrt je tou největší změnou ze všech.“ Na to se otočil k Siriusovi a ten skoro vyletěl z kůže, když uviděl to, co se na něj dívalo zpoza kmotřencových očí.

Bylo to staré. Starší jak Sirius. Starší jak Brumbál. Starší jak cokoliv, co kdy Sirius viděl, a mocnější.

„Smrt není vždy špatná,“ promlouval Harry tiše. „Někdo, kdo nezemře, se nikdy nic doopravdy nenaučí. Protože se nezmění. Tomu Voldemort nerozumí. A tak se to má, Siriusi – to je celá podstata magie: smrt, změna a nebát se obětovat, když je to třeba – obětovat sebe, když je to nutné, nejen ostatní – vyvažovat krví, protože musí být vyvažováno, a nebát se toho.

Voldemort tedy o magii nic neví,“ dodal Harry a cosi v jeho hlase jakoby rezonovalo a zatřáslo celou chatrčí. „Vůbec nic.“

Sirius na něj zíral s pusou otevřenou, bezmocný a ztuhlý. Harry mu nikdy předtím nepřipomínal Jamese míň než v tuto chvíli.

„Jak,“ zachraptěl. Chtěl se zeptat Jak to do háje víš a co se s tebou stalo?, ale jeho ústa nechtěla spolupracovat.

Harryho výraz se trochu změnil. Stal se méně prázdným a ta podivná nadčasová věc z jeho očí zmizela, nahrazena výrazem trochu ustaranějším, trochu pronásledovanějším, něčím velice vyděšeným.

„Siriusi,“ zašeptal a teď zněl daleko víc jako chlapec, „občas… občas mívám tyhle sny – “

Ta svíce hořící na stole a na okenním parapetu zhasla a pokoj se ponořil do temnoty. Sirius sebou škubl a zamrkal. Nebyl zde náhlý poryv větru? Okno bylo otevřené…

„Siriusi?“ zeptal se Harryho hlas přes kuchyňský stůl, zněl překvapeně. „Co to bylo?“

„Já nevím,“ odvětil Sirius a vytáhl hůlku. „Lumos.“ To bylo lepší. Harry seděl u stolu naproti němu a zvědavě se díval na potemnělou svíci.

Nemluvili právě o něčem?

Zdálo se, že Harry přemýšlí o tom samém. „Mám pocit, jako kdybych se právě chystal ti něco říct,“ promluvil zmateně.

„Já taky,“ přiznal Sirius, poškrábal se na hlavě a svíci znovu zapálil. „Pamatuješ si, co to bylo?“

„Ne,“ odpověděl Harry, zavrtěl hlavou a zamračil se. „Nemám sebemenší ponětí.“

„Och no,“ prohlásil Sirius a plamen svíce se pomalu rozšířil ze špičky jeho hůlky. „Nemohlo to být teda tak moc důležité.“

¤¤¤¤¤

Probudily jsme se.

A bylo to

… dobré.

¤¤¤¤¤

26. července

Sirius nejspíš začínal něco tušit.

Harry si povzdechl, ležel na posteli a vyhazoval si tréninkovou zlatonku nad sebe a zase ji chytal. Přál si, aby uměl být méně nápadný. Severus by nejspíš souhlasil. Ale mohl si snad Harry pomoct, aby se nezajímal o svého vlastního milence a jeho původ? Kdyby měl být sám k sobě upřímný, už déle to nebylo jenom o Severusovi. Myslel to vážně, že se chce dozvědět o Belatrix Lestrangeové a o všech ostatních Smrtijedech. Vážně jej zajímalo, jaké to bylo pro Toma Raddleho, být před padesáti lety ve Zmijozelu. To se mu zdálo důležité. Nebylo jeho chybou, pokud Sirius neměl na věci stejný náhled jako on, nebo jestli si myslel, že bylo podivné pokládat podobné otázky. A opravdu poslouchal, kdykoliv mu Sirius chtěl vyprávět o rodičích.

Možná jen začínal být ohledně všeho netrpělivý. Tolik se nudil, až měl pocit, že mu to vlezlo na mozek. Nemohl kouzlit, na koštěti mohl létat jen za určitých podmínek a v předem určené době, neměl tu žádnou knihu, kterou by nepřečetl již alespoň tucetkrát, nebyla tu televize a teď mu Sirius už ani neodpovídal na otázky, aniž by na něj podezřívavě nemhouřil oči. Co mu tedy zbývalo? Očividně jen ležet na posteli a házet si zlatonkou. Sirius byl venku na procházce. Vždy se Harryho zeptal, jestli se k němu nechce přidat, ale dnes měl Harry dojem, že Sirius vlastně chce být chvíli o samotě, takže odmítnul. Sirius se zdál být vděčný. Ale teď už byl pryč skoro dvě hodiny. Neměl by se již vracet?

Harry se náhlou obavou zamračil. Věděl, že jsou tady v bezpečí. Dokonce i chodit na procházky bylo bezpečné, alespoň dle Brumbála. A pokud se něco stane, v lesíku se nacházelo určité místo, kam měli běžet. Brumbál jej vytvořil sám a Sirius mu ukázal, kde to je. Měli jej použít v případě, že se vyskytnou nějaké potíže, protože letax byl Ministerstva a tomu se nejspíš nedalo věřit. Ale i tak… jak moc Harry ve skutečnosti věřil Brumbálovi?

Jeho pravá ruka sebou cukla. Kdyby si z kufru vyndal hůlku, lokační kouzlo by bylo záležitostí pouhých pár vteřin. Samozřejmě by jej vyloučili z Bradavic, a v tom byl ten háček. A pak by nikdy – nejspíš jen reagoval přehnaně. Byl…

Harry zlatonku pevně chytil při sestupu dolů, lehl si na záda a zavřel oči. Nepotřeboval na tohle hůlku a byl si dost jistý, že se to nepočítá jako kouzlení vzhledem k tomu, že nikdo jiný nedokázal poznat, že to dělá.

Sirius.

Siriusova magie byla cítit jako žádná jiná. Ale na druhou stranu, Harry začínal mít dojem, že magie každého byla unikátní. Dávalo to smysl. Proč by taky jedinečná být neměla? Přesto to bude muset otestovat. Až půjde příště do Doupěte, tak to zkusí. Přesně tohle. Jen najít tichou chvilku, zavřít oči, natáhnout se a hledat –

Sirius se vracel do domu. Magie kolem něj poskakovala jako znavený pes, znavený, hladový pes: stabilní, věrná, občasně přerušovaná záblesky energie, ale převážně tlumená. Harryho napadlo, jestli magie člověka odpovídá jeho tělu. Znamenalo to, že je i Sirius unavený a hladový?

Harry se nedokázal moc vžít do jeho pocitů. Poslední dobou nikdy nebyl unavený. Nebo hladový. Nevěděl, jak je to možné, ale prostě to tak bylo. Podíval se na jídlo a to jej jednoduše nelákalo. Zčásti to bylo proto, že často vařil Sirius a Sirius v tom byl mizerný, ale další důvod byl ten, že Harry prostě nechtěl jíst. Dokonce i při představě velkolepé bradavické hostiny mu v žaludku sotva zakručelo. Tohle – ležet tu a cítit proudy magie z okolí kolem sebe a jak jím proplouvají, cítit se tak silně součástí všeho – to se zdálo být daleko důležitější než jídlo.

Také byl rád, že toho moc nenaspal. V současné době, pokud vůbec, spal jen pár hodin. A také už nemíval noci, kdy by spánek doháněl. A tomu byl rád, protože kdykoliv usnul, tak se mu zdály sny. Nedokázal si ty sny po vzbuzení přesně vybavit, zůstával mu po nich jen pocit. Občas se probudil s pocitem propocenosti, napjatosti a chladu, zuby mu nervózně cvakaly; jindy se vzbudil naštvaný a frustrovaný, jako kdyby ve spánku cosi hledal a nedokázal to najít. Nebylo to zrovna uklidňující. On –

Za oknem se ozvalo zapištění. Harry vzhlédl a srdce se mu zastavilo. Nová Sova seděla na parapetu a do Harryho natažené ruky upustila svitek pergamenu. Severus. Muselo to být od Severuse – Harry k nikomu jinému ještě Novou Sovu neposlal. Odeslal dopis teprve před dvěma dny a vůbec neočekával odpověď takhle brzy.

„Hodný kluk,“ pochválil Novou Sovu a rychle jí nabídl dvojitou dávku sovích pamlsků. Nová Sova šťastně zahoukala a se svou výhrou odletěla pryč. Možná nebyla zas až tak špatná.

Pak Harry svitek třesoucími se prsty rozvinul a přehodnotil to. Co to k čertu bylo? Musel spolknout zklamání. Ve skutečnosti to nebyl dopis, spíš to byl ten nejstručnější vzkaz. Stálo na něm:

Jsem rád, že jsi v pořádku. I já jsem v pořádku. Nedostaň se do potíží. I v budoucnu používej tuhle sovu.

Prasinky jsou možné. Dej mi vědět.

Harry si povzdechl a papír podržel nad hořící svíčkou, kterou měl na nočním stolku. Během okamžiku se zkroutil v plamenech. Možná si Nová Sova nezasloužila ty pamlsky navíc. Přece jen neměla moc práce, když nesla jen tohle. Ale na druhou stranu, Harry zčásti ani neočekával, že by mu Severus přeci jen odpověděl. Byl v pokušení si vzkaz nechat, třebaže byl tak nedostatečný, ale existovala slabá šance, že by Sirius dokázal rozpoznat Severusův rukopis. Harry nepředpokládal, že by to bylo příliš pravděpodobné, ale bylo lepší neriskovat.

Vidíš, pomyslel si hořce, když je třeba, tak se dokážu rozhodnout dobře, Severusi.

Letos v létě se mu vedlo lépe, než zprvu předpokládal. Prvních pár dní v chalupě bylo příšerných, ale nějak se mu podařilo nemyslet každou vteřinu na Severuse. Ale během určitých chvil to bylo tak složité. Jako třeba teď – z pergamenu zachytil slabou Severusovu vůni a díky tomu se mu v krku něco jakoby zaseklo a bolelo. Dal by svůj Kulový blesk za možnost být zpátky v bradavickém sklepení. Ale alespoň Severus řekl, že Prasinky jsou „možné“, takže Harry bude muset okamžitě začít plánovat a kratičká zpráva byla lepší než vůbec nic…

A přesně v tu chvíli se vstupní dveře otevřely a Harry zaslechl klapot Siriusových bot, když je sundával a pokládal u dveří. Čímsi popoháněn – osamělostí? Touhou? – si pospíšil do kuchyně připraven požádat o laskavost a nepříliš smířen s možností, že by dostal jinou než pozitivní odpověď.

Sirius vypadal unaveně a také vděčně, když mu Harry pomohl z kabátu a dal vařit vodu v konvici.

„Prošel ses hezky?“ zeptal se Harry.

„Docela jo,“ zavrčel Sirius a ztěžka se posadil na jednu židli ke stolu. „Ale jsem pěkně utahaný. Nevím proč. V noci jsem moc dobře nespal – a mám tendence moc přemýšlet, když jsem venku.“ Kysele se na Harryho usmál.

„No občas to dělat musíš,“ odvětil Harry, než se stihl zastavit, tak k tomu rychle připojil ještě svůj vlastní úsměv, aby sdělení ubral trochu jedu. Občas měl pocit, že ho Severus ovlivňoval víc, než jeden či druhý přiznával. Naštěstí se nezdálo, že by to Sirius vzal jako urážku. „Každopádně chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ urychleně pokračoval, „kdy by šlo, abych šel do Prasinek?“

Siriusův kyselý úsměv se přetavil do jemnějšího a ryzejšího. „Překvapuje mě, že ses neozval už dřív,“ prohlásil. „Taky mě udivuje, že jsem neslyšel nic od George. Nemáte si se zuřivou vášnivostí navzájem psát nebo tak něco?“ Jeho tón byl lehký, ale Harry měl dojem, že pod tím to myslí dost vážně, a z toho se mu naježily chlupy.

I svůj vlastní hlas udržoval nedbalý. „Tak to úplně není, víš,“ začal. „Chci říct… mám George rád, chci ho vidět. Ale já – není to úplně takové.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím to tak…“ Harry si nebyl jistý, jak to má vysvětlit. Pak jej zasáhla inspirace. Posadil se ke stolu s dvěma kouřícími šálky čaje. Sirius si svůj vděčně převzal, pevně jej sevřel v dlaních (venku bylo chladno a mokro) a přidal do něj dvě kostky cukru. „No,“ začal Harry opatrně, „vyprávěl jsi mi, řekl jsi, že taťka byl do mamky zamilovaný už ve škole. Když mu bylo tolik co mně.“

Sirius se rozzářil. Nejspíš byl naprosto radostí bez sebe, že tentokrát tohle téma nadnesl Harry.

„Och ano. Pálil za Lily už od prvního ročníku, přísahám. Jen ji časem přestal tahat za copánky a začal ji místo toho zvát na rande.“

„Jo,“ pokračoval Harry rozhodnutý to dopovědět dřív, než mu Sirius (opět) bude vyprávět o tom, jak Lily Evansová původně Jamese Pottera vůbec neměla ráda, „chci tím říct, že taťka potkal mamku a věděl, že ona je tou, víš, tou, se kterou chce být. Ale nebyl příliš mladý na to, aby něco podobného věděl?“

Sirius zamrkal. „No, každý je jiný, Harry,“ řekl. „Myslím tím – proboha, je v pořádku, jestli nechceš zůstávat s Georgem Weasleym po zbytek svého života.“

„Nemyslím si, že bych chtěl,“ potvrdil Harry. „Ale… chci říct… ale bylo to neobvyklé, že taťka věděl, že chce být s mamkou napořád? I když byl tak mladý?“

Sirius pokrčil rameny. „Možná. Mně by to nevyhovovalo, to bylo jisté. Měl jsem spoustu přítelkyň. Ale Harry, namouduši, že z toho všeho budeš vyšilovat zrovna… máš pravdu, jsi mladý a máš spoustu času. Jsem si jistý, že tam venku se najde i někdo pro tebe.“ Dopil šálek čaje a vstal, aby si došel pro další. Zády otočený k Harrymu krátce vyštěkl smíchy. „Pro každého se někdo najde. Merlin ví, že dokonce i Snape někoho našel! A pokud to zvládne on, jsem si jistý, že ty nebudeš mít žádné potíže.“

Harry si uvědomil, že celé tělo mu na židli ztuhlo, páteř měl tak rovnou, jako kdyby to byl pruh oceli. Chvíli trvalo, než se dokázal přimět promluvit.

„…někoho našel?“ vychraptěl, pak si odkašlal. „Chci říct, Snape? Cože?“

Sirius se k němu otočil s poťouchlým úsměvem. „Tváříš se, jako kdybys viděl nahého Brumbála,“ popíchl ho. „Nemůžu říct, že bych ti to měl za zlé. Máš pravdu, nikdy jsem ti nevyprávěl o starém Srábkovi a lásce jeho života, co?“

Harry, umlčen a se snahou poslouchat přes to hučení v uších, jen zavrtěl hlavou.

„Inu, přiznávám, že bych to od něj nikdy ani neočekával,“ svěřil se Sirius a čajovou konvičkou mávnul na Harryho. „Dal by sis ještě další šálek?“ Harry znovu zavrtěl hlavou. „Dobrá tedy. No,“ Sirius se posadil s čajem, „v tomhle alespoň nemůžu Snapeovi upřít vkus. Vybral si vážně slušného chlápka a bláznivě se do něj zamiloval. To muselo být, och, v šestém ročníku a trvalo to až do poloviny sedmého. Slyšel jsem, že ten kluk se po škole oženil.“ Sirius se zachechtal, tiše a ošklivě. „Toliko k velké Snapeově romanci. Vážně je překvapení, že si ho nechával tak dlouho.“

„Kdo?“ podařilo se Harrymu ze sebe vypravit.

Sirius mávnul rukou. „Nemohl jsi o něm slyšet. Čistokrevný a jmenoval se Tithonius Belvedere. Ze všech lidí zrovna Mrzimor. Dokážeš si to představit? Snape a Mrzimor?“ Odfrknul si. „Ale jak jsem říkal, Tithonius byl slušný chlapík. Nedovedu si představit, co mohl vidět na Snapeovi. Ale nevypadal zas tak dobře. Byl to tichý, pilný pracant. Spolehlivý. Ve skutečnosti typický Mrzimor. Vlastně když teď o tom přemýšlím, tak mě překvapuje, že i Snape šel po něm.“ Pokrčil rameny a znovu si usrkl čaje. „Myslím, že se prostě zamiloval do prvního ubohého parchanta, kterého měl. Zamilovaný Snape. To byl pohled.“ Zahihňal se. „Měl bys ho vidět. Už nikdy bys o něm nepřemýšlel stejně.“

„Vážně?“ Harry měl pocit, jako kdyby jeho hlas přicházel z velké dálky. „A jak se zamilovaný Snape… chová?“

Sirius protočil oči. „Jak myslíš? Když nelezl za námi, tak se potloukal kolem Tithoniuse a tvářil se jako odkopnuté štěně. Kdybych měl být vlídný, tak bych mu nejspíš ani to neměl mít za zlé,“ dodal. „Hádám, že každý má právo být trochu idiot, když se poprvé zamiluje – dokonce i Snape. Ale bylo v tom víc než tohle.“ Sirius se odmlčel na tak dlouho, že měl Harry chuť křičet. „Byl tak strašně majetnický. Nedokázal vystát, ani aby chudák Tithonius mluvil s kýmkoliv jiným. Jako kdyby ho vlastnil. A Tithoniovi přátelé ho samozřejmě nenáviděli, jako všichni ostatní. Tithonius se s ním rozešel, když už to dál nedokázal vydržet, a Snape ho pak následující měsíc nebo dva pronásledoval po chodbách. Vážně ubohé.“ Siriusovy oči se na okamžik rozsvítily. „Slyšel jsem, že mu psal i nějakou příšernou poezii,“ dodal. „Dal bych své levé varle za to, aby se mi jen jedna jeho básnička dostala do ruky. Žili bychom z toho celé týdny.“

Harry byl rozpolcený mezi touhou získat víc informací a touhou se ptát, proč Sirius, který po většinu času byl dokonale milý, se vždy změnil na naprostého parchanta, když došlo na Snapea. Nikdo jiný ho nedonutil chovat se takhle – jakákoliv zmínka o Petrovi Pettigrewovi jej přiměla zachmuřit se, napnout se a rozčílit, ale kdykoliv Sirius mluvil o Snapeovi, bylo to, jako kdyby mu bylo zase patnáct. Harry se rozhodl zaměřit na tu nejvíc bezprostřední potřebu.

„Ale – ten chlap Tithonius – říkal jsi, že se oženil?“

„Myslím, že jo,“ přisvědčil Sirius a pokrčil rameny. „Ne že bych zrovna s lidmi udržoval minulých dvanáct let nějaké vztahy.“

„Jasně,“ přitakal Harry. „Máš pravdu, jasně.“

„To je v pořádku,“ promluvil Sirius rázně, ačkoliv se Harry za nic neomluvil. „Ale zapomněl jsem – proč jsme o tomhle zase mluvili? Och, jo, Prasinky. Promiň, nějak jsem odbočil! Kdy tam chceš jít?“

„Brzy,“ slyšel Harry sám sebe říct. „Ale nejdřív musím napsat Georgeovi a dát mu vědět, že přijdu. Aby si mohl vzít v obchodě volno.“

„Jasně, jasně,“ souhlasil Sirius a mávnul rukou. „Není to tak, že bychom měli diář naplněný sociálními schůzkami, že? Prostě mi řekni kdy. Předám tě jemu a nechám vám den jen pro sebe. Osobně bych tě nechal jít samotného,“ dodal a zněl omluvně, „ale Brumbál by se zbláznil.“

„Jo,“ přitakal Harry, „jo. Musím teď jít napsat Georgeovi.“ Viděl, jak Sirius přikývl a otočil se čelem ke svému pokoji, nohy se mu pohybovaly automaticky. Pak za sebou zavřel dveře, posadil se za stůl, vytáhl kus pergamenu a naškrábal zprávu stejně krátkou jako tu, co mu poslal Severus. Poté napsal trochu delší a adresoval ji Georgeovi Weasleymu.

Otevřel okno a zapískal. Nová Sova přilétla k němu, nejspíš doufala v další příděl sovích pamlsků. Hedvika se k ní připojila a tvářila se nabručeně.

Harry předal Nové Sově vzkaz pro George. „Vím, že jsi unavený,“ řekl. „Ale i tak to doruč, ok?“ Nová Sova zahoukala, vzala si zprávu (a pamlsek) a odletěla.

„Tohle je pro tebe, holka,“ pronesl Harry, dal Hedvice kratinkou zprávu a pohladil ji po krásné bělostné hlavě. „Ale nedoručuj to jemu. Vezmi to do sovince a předej Acheronovi – uděláš to pro mě? Než si s ním ale užiješ trochu společného času, tak se ujisti, že tu zprávu předá svému pánovi. To nebudou považovat za podivné. A snaž se, pokud to půjde, aby tě nikdo nezahlédl. Uděláš to pro mě?“

Hedvika hlavou strčila do Harryho a v záchvatu náklonnosti jej klovla do ucha. Nepotřebovala ani pamlsky; jen se vznesla z okenního parapetu a nejvyšší rychlostí zamířila na sever. Tím tempem, jakým letěla, brzy předežene Novou Sovu.

Harry stál u okna a sledoval ji, dokud mu nezmizela z dohledu; pak dál setrvával u okna a nedíval se na nic určitého.

¤¤¤¤¤

Sirius sledoval Harryho odcházet z pokoje, aby napsal dopis Georgeovi. Harry měl na tváři cizí, vzdálený výraz. Připouštěl, že jej poslední dobou míval často, přesto si Sirius nedokázal vzpomenout, že by se to v takové frekvenci stávalo i v Harryho čtvrtém ročníku – ale zase na druhou stranu připouštěl, že tehdy mladíka vídal jen chvílemi. Ale tohle se mírně lišilo od okamžiků, kdy se tvářil rozptýleně. Nyní za tím výrazem bylo cosi děsivě prázdného, skoro jako kdyby právě prožil z něčeho ošklivý šok a snažil se to skrýt. Každopádně to nebylo nic dobrého.

K čertu s tím vším. Řekl Sirius něco, co ho rozrušilo? V tomhle vážně nebyl dobrý. Čím déle žili spolu, tím víc si Sirius uvědomoval, jak byl strašlivým rodičem a že ani nebyl dobrým přítelem. Nejradši by se sám nakopal. Harry se s ním očividně snažil mluvit o něčem důležitém, třebaže si Sirius stále nebyl jistý, co se snažil naznačit. Zdálo se, že se obával něčeho, co se týkalo George a toho, že do něj ve skutečnosti není zamilovaný a že se bojí, že není normální, protože není jako jeho táta nebo – něco. Bylo to ono?

Sirius by si nejradši složil hlavu do dlaní, jak cítil přicházející migrénu. Nebyl si jistý, na co se ho Harry ptal, a dosud ani nevěděl, že je to tak důležité. On byl prostě jen vděčný, že se Harry konečně porovnává s Jamesem, že používá svého otce jako standard, se kterým se poměřovat, protože tak to vždycky dělával Sirius, třebaže nechtěl, a to bylo nějakým způsobem v pořádku…

A co udělal Sirius? Začal kecat o Snapeovi, pro boha živého, a Harry se na něj díval, jako kdyby mu narostla druhá hlava. Hotový div. K čertu.

Byl to měsíc a týden – jen několik dní před Harryho sedmnáctými narozeninami, a to byla další věc, Sirius bude muset chlapci sehnat něco vhodného – a stále neznal svého kmotřence tak dobře, jak si myslel, že by měl. Co Harry chtěl od života a Sirius mu mohl pomoct toho dosáhnout? Ani nevěděl, jestli byl chlapec nemocný, protože nespal a nejedl a jestli to bylo pro něj obvyklé, protože Sirius nevěděl… nemohl –

Slyšel zavřít dveře Harryho ložnice a praštil pěstí do kuchyňského stolu. Pak vstal, a aniž by pořádně přemýšlel o tom, co dělá, pospíšil si do svého vlastního pokoje. Mávl hůlkou, aby nastavil zvukotěsné kouzlo a pak hodil jiskřící prášek do ohně. „Albus Brumbál!“ zařval.

Trvalo jen chvíli, než se Brumbálův obličej objevil v ohni.

„Siriusi, můj chlapče,“ pozdravil s úsměvem. „Jak se dnes máš? Čekal jsem, že zavoláš až zítra večer.“

Týdenní aktualizace nejnovějších informací. Obvykle Sirius tyhle věci nenáviděl. Ale teď mu to přerůstalo přes hlavu a bylo na čase si to přiznat. Sirius Harryho očividně neznal ani co by se za nehet vešlo, ale Brumbál ano. Mohl pomoct.

„Jde o Harryho,“ začal Sirius.

Brumbálův úsměv zmizel. „Co je s ním?“

„Já nevím!“ vyštěkl Sirius. „To je právě ono. Dneska jsem s ním mluvil a prostě jsem si uvědomil, že ho vůbec neznám a… a…“ hlas se mu vytratil a on se náhle cítil pošetile. Volal největšímu kouzelníkovi na světě a přitom se nenacházel v žádné krizi, neměl jednoznačný problém, který by bylo třeba vyřešit, volal jen proto, že se cítil jako špatný kmotr. Mohl být ještě ubožejší? „Omlouvám se, Brumbále,“ zamumlal. „Dělal jste něco důležitého?“

„Pouze jsem vyřizoval korespondenci,“ odvětil Brumbál. „Stalo se Harrymu něco?“ Jeho hlas byl naléhavý a Sirius se cítil ještě hůř. Pomyslel si, že by možná dal přednost minulému roku, kdy byl jako pes na útěku, protože tehdy měl aspoň účel, cíl, způsob, jak se mohl cítit užitečně. Věděl, jak být zatraceným psem. Ještě se musel naučit, jak být člověkem.

„Nic, o čem bych věděl,“ přiznal a snažil se nenahrbit ramena jako provinilý školák. „To jen… omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Bylo to ode mě hloupé. Jen jsem s ním mluvil a nevím, asi jsem řekl něco, co jej rozrušilo a – stále nejí. A zdá se, že ani nikdy nespí. Ale není nemocný. Všechen čas tráví sám u sebe v pokoji, a i když jsem s ním, tak je to, jako kdyby tam ve skutečnosti nebyl,“ teď, když z něj začal padat proud slov, tak se to nedalo zastavit, „jako kdyby se na mě skrz jeho oči dívalo něco jiného…“

„Jak to myslíš?“

„Já nevím! To je právě ono. Já prostě nevím.“

Brumbál byl na okamžik zticha, jen se mračil. Nejspíš jej Sirius zklamal tímhle zbytečným voláním, nebo neschopností komunikovat s Harrym, nebo obojím. Skvělé.

Ale když Brumbál promluvil, zněl zamyšleně, ne zklamaně.

„Jako kdyby se skrz jeho oči na tebe dívalo něco jiného?“

„Jo,“ přisvědčil Sirius a cítil se ještě hloupěji než kdy předtím. „Nedokážu to vysvětlit lépe. Je to prostě… vím, že není James. Pořád si to opakuju. Ale i tak, James se nikdy nedíval jako Harry, ne takhle. A ani Lily, co si vzpomínám. Myslíte, že to je vliv těch mudlů, u kterých vyrůstal? Je to jako kdyby – “

„Siriusi,“ přerušil jej Brumbál s velmi vážným výrazem, „zadrž na chvíli. Potřebuji, aby ses velice pečlivě zamyslel. Myslíš, že tato nová Harryho nálada má nějakým způsobem souvislost s lordem Voldemortem?“

Sirius se úplně zarazil a upadla mu čelist.

„Voldemortem?“ Myslel si, že už se nemůže cítit hloupěji, ale nyní se tak cítil. Na tohle ani nepomyslel; vždy, když přemýšlel o probíhající válce, jeho myšlenky se obvykle stočily k Azkabanu a k Lestrangeovým či Petrovi. Byl idiot, naprostý, zatracený – „Já ne… to mě ani nenapadlo, ne. Není… Harry neříkal…“

„Ne?“ Brumbálovy oči i přes plameny byly pronikavé. „Nezmiňoval ti ani žádné podivné sny či vize?“

Při slově sny měl Sirius pocit nanejvýš kuriózní, jako kdyby svět kolem něj na okamžik zpomalil. Harry zmiňoval sny… ano? Zdálo se – jako kdyby jednou, možná… ale… „Ne,“ slyšel sám sebe říct, jako kdyby z velké dálky. A jak to řekl, přelil se přes něj klid. Samozřejmě že ne. Harry dokonce ani nespal. Jak by mohl mít sny? „Ne, nezmiňoval.“

„Stěžoval si, že ho bolí jizva?“

„Ne. Ne, vůbec ne.“

„A ta jizva – nevypadá natekle, výrazně narůžovělá?“

„Ne,“ odpověděl Sirius, který se stále cítil podivuhodně lehce a mírumilovně. Nemohl uvěřit, že se ještě před chvílí tak bál, že se cítil tak provinile. „Vypadá naprosto normálně.“

„Říkal jsi, že většinu času tráví u sebe v ložnici. Víš, co dělá?“

Sirius cítil, jak se mír z něj mírně vypařuje a nahrazuje jej mírné zahanbení. „No, vím, že hodně čte. A, ehm – je to náctiletý kluk, tak jsem samozřejmě předpokládal – “

Brumbál si jemně odkašlal. „Jistě. Myslíš, ach, že možná… existuje šance, že by jeho, ehm, nálada mohla souviset s – “

„Právě napsal Georgeovi Weasleymu do Prasinek,“ odvětil Sirius rychle, rád, že konečně má nějaké užitečné novinky. „Slíbil jsem mu, že ho za pár dní půjdeme navštívit. Možná dokonce zítra. A také je to už nějaká doba, co jsme naposledy dostali zprávy od Rona Weasleyho a Hermiony Grangerové. Možná se mu jen stýská po přátelích.“

„Možná,“ přitakal Brumbál a nyní vypadal mírně uvolněněji. „Brzy navštívíte Prasinky? Dobře. Bezpochyby je to pro něj ta nejlepší možná věc. Mnoho náctiletých chlapců má sklony ke sklíčenosti, Siriusi, třebaže ty jsi tím nikdy netrpěl.“ Oči mu zajiskřily a Siriusovi se nikdy předtím tak neulevilo, když ty jiskřičky viděl. Pak jeho tvář zvážněla. „Nicméně mě znepokojuje to, co jsi řekl o jeho jídelních a spacích návycích. Netušil jsem, že je to tak zvláštní – možná přeháníš? Ten hoch musí občas jíst, nebo ne?“

„Občas,“ přiznal Sirius. „A on mi tvrdí, že jí svačiny mezi jídly.“ A to byla další podivná věc, podíl jídla ve spižírně se nezdál, že by se ztenčoval, třebaže Harry říkal, že svačí. „Ale jak jsem říkal… zdá se být dokonale zdravý. Dokonce si myslím, že i trochu vyrostl. Ne moc,“ dodal s mírným úsměvem. „K smrti ho to frustruje.“

Brumbál přikývl, ale stále se tvářil znepokojeně.

„Dávej na něj pozor,“ instruoval jej. „Dej mi ještě tento víkend vědět, jestli se něco změnilo. Možná bych měl promluvit s Harrym pak sám; ale prozatím bych byl radši, kdyby nevěděl, že se o něm spolu takto bavíme. Neřekl jsi mu to?“

„Ne,“ opáčil Sirius. Občas se kvůli tomu cítil trochu provinile, ale Brumbál obvykle věděl, co je nejlepší. Obvykle. A pak si pomyslel, jak by se cítil Harry, kdyby věděl, že je probírán, jako kdyby byl exemplář ve sklenici, a to jen proto, že byl tím zatraceným „Chlapcem, který přežil“ – nenáviděl by to a nenáviděl by Siriuse, že se toho účastnil. Co oko nevidí, srdce nebolí.

„No, dávej na něj pozor,“ zopakoval Brumbál. „A dál mu naslouchej. Nikdo od tebe neočekává, že budeš dokonalý rodič, můj chlapče – alespoň Harry ne. A měj na paměti, že dospívající chlapci bývají nechvalně proslulí tím, že je to s nimi složité. Pokud tě to doopravdy odrazuje, mohu ti jen doporučit, aby sis o tomhle promluvil s Arturem Weasleym.“ Usmál se.

Sirius si byl zcela jistý, že Brumbál jen vtipkuje, ale neznělo to jako tak špatný nápad.

„To možná udělám,“ přiznal.

„A blíží se Harryho narozeniny,“ dodal Brumbál. „Možná bys mohl zvážit výlet do Doupěte. Jsem si jistý, že to by mu nepochybně značně zvedlo náladu. Také mi dej vědět, kdy půjde do Prasinek, zvláště pokud je to tak brzy jako zítra; musím zařídit řádná preventivní opatření.“

„Preventivní opatření?“ Sirius cítil, jak se mu protáhla tvář. „Vím, že to myslíte dobře, Brumbále, ale nemůže ten mladík strávit jedno odpoledne o samotě se svým přítelem?“

„Nech to na mně a věř mi, Siriusi,“ odvětil Brumbál pevně. „Jistě porozumíš tomu, že potěšení vždy musí ustoupit bezpečnosti. Neměj strach; Harry si to se svým přítelem užije. Ale nyní už vážně musím jít – tento dopis jednoduše nepočká. Chtěl jsi mi říct ještě něco jiného?“

„Ne,“ zamítl Sirius. „Nemyslím si. Mockrát vám děkuji, Albusi, a omlouvám se, že jsem vás obtěžoval s – “

„Když jde o Harryho, Siriusi,“ přerušil jej Brumbál pevně, „zaručeně chci být obtěžován. Je to jasné? Zůstaneme v kontaktu.“

„Jasně,“ přitakal Sirius. „Jasně. Děkuji vám. No… tak tedy na shledanou.“

„Na shledanou,“ odvětil Brumbál a jeho hlava z plamenů zmizela.

Sirius se posadil zpátky na křeslo a po chvíli si vzpomněl, že by měl odstranit to zvukotěsné kouzlo. Pár minut tam seděl a natahoval uši, zda zaslechne Harryho – konečně slyšel zvuk pohybu přicházející z jeho pokoje a uvolnil se.

Měl dojem, že se cítí lépe. Ne jako takový neschopný idiot, ani jako paranoidní blázen. Brumbál byl zcela jistě schopný, kdyby chtěl, přimět ho, aby se cítil jako obojí.

A schopný splnit nepravděpodobné sliby. Jak do háje se mu podaří poskytnout ta správná ‚preventivní opatření‘, aby ochránil Harryho v Prasinkách, aniž by mu zcela zničil den?

¤¤¤¤¤

27. července

Snape si myslel, že až ten čas nadejde, pokud nadejde, že bude alespoň o trochu víc nadšený; že ucítí to nadšené rozechvění očekávání, jak mu probíhá podél páteře nebo nějaké podobné klišé. Místo toho byl iritovaný a v žaludku se mu usadila těžká, kyselá váha. Harryho pozvání – ne, jeho předvolání – dorazilo včera, v drápech Snapeovy vlastní sovy, která se nezdála být příliš ochotná se zdržet, neboť se vzápětí maximální rychlostí vydala zpátky do sovince.

Potkáme se zítra ve tři hodiny v Prasinkách. Chci se dozvědět o TB.

Když si Snape vzpomněl na ten vzkaz, byl rád, že je tady, už jen proto, aby dostal šanci zatřást tím malým smrkáčem, dokud se mu oči v hlavě neprotočí. Možná Brumbál Snapeovi rozkazoval a možná mu dříve rozkazoval i Temný pán, ale to ať je radši zatracený, než aby si nechal rozkazovat od vlastního milence, obzvláště od Harryho Pottera. Zvažoval, že nepřijde, a to navzdory zuřivým protestům vlastního penisu.

Dokud si jej Brumbál večer po večeři nevzal stranou a přirozeně jej neinformoval, že Sirius Black zítra v Prasinkách nechá Harryho, aby mohl navštívit mladého George Weasleyho. A že ví, že Severus je samozřejmě strašně zaneprázdněný, ale že ho bude muset požádat, aby obětoval pár hodin svého času a na tu návštěvu dohlédl. Koneckonců když jsou Lestrangeovi na útěku, musí hoch být chráněný – a oni nechtěli, aby jen hnil v pustině…

A Snape věděl, že má pravdu a že George Weasley by pro Harryho zajišťoval nanejvýš jen otřesnou ochranu. Takže proto tu teď seděl a netrpělivě poklepával prstem na bar v Prasečí hlavě, popíjel pivo a přál si, aby šli všichni k čertu. Jediné štěstí bylo, že se nebude muset potkat s tím podvraťákem. Vzpomínka na jejich poslední výměnu názorů mu ještě stále spalovala synapse vzteky. Black, který stál mezi Snapem a Harrym jako nějaký podělaný strážný anděl, co přišel zachránit ubohé jehňátko z temných spárů příšery. Kdyby věděl i jen polovinu. Ach, vidět Blackovu tvář, když by se dozvěděl pravdu… to by skoro za to stálo…

Podíval se krátce na hodiny. Pět minut po třetí. Black s Harrym už nejspíš pomocí letaxu dorazili k Taškáři a nejspíš tam Black stále ještě bude a budou si vyměňovat zdvořilosti. Pokud Black někam půjde potom, bylo by to ke Třem košťatům – Snape si se zachvěním vzpomněl na ten nechutný způsob, jakým Black jakožto školák flirtoval s Rosmertou. Ale nešel by k Prasečí hlavě. To by bylo příliš blízko špíně světa. Samozřejmě.

A pak se Snape vydá k Taškáři „dohlížet“ – spíš vytáhnout svého nezdárného milence ze spárů toho odporného rudovlasého Weasleyho, který Snapea neoklamal ani na okamžik. Vzpomínal si, třebaže Harry ne, na tu scénu v bradavické chodbě, která byla „jen sranda“; vzpomínal si na ten hrozný Valentýnský bál a na to, jak Weasley nebyl schopný nechat si oči jen pro sebe. Harry si toho podle všeho nevšiml, protože koneckonců on měl s dvojčaty ‚dohodu‘. A ať se týkala čehokoli; Snapeovi se nikdy nepodařilo Harryho přimět, aby mu to prozradil. A Harry byl důvěřivý idiot. Ronald Weasley byl možná hodný této důvěry, už jen proto, že se zdál být příliš tupý pro zradu. Nicméně dvojčata – Harry by udělal dobře, kdyby nevěřil podmínkám jakékoliv dohody, kterou spolu uzavřeli.

Znovu vzhlédl. Tři hodiny a deset minut; bylo na čase. Vstal ze stoličky.

„Věřím, že je můj pokoj připravený,“ ozval se staršímu barmanovi, který na něj hleděl klidnýma, pronikavýma modrýma očima, a pomalu přikývl. Vždy se zdál Snapeovi povědomý; zvažoval a zase odmítal rozličné možnosti, než dospěl k názoru, že na tom nijak zvlášť nezáleží. „Vrátím se za pár minut,“ pokračoval Snape, který si nebyl jistý, proč stále mluvil. „Potřebuji si ve městě vyzvednout pár věcí.“ Barman znovu přikývl a Snape s pocitem pošetilosti se otočil a odešel. Všem v Prasečí hlavě byly odchody a příchody cizích lidí naprosto ukradené. To bylo součástí jejího půvabu.

Dal si na čas, než vyšel na hlavní cestu. Byl příjemný den; nepříliš zamračeno a jen dostatečně chladno. Když Snape odcházel z Bradavic, Hagrid právě opravoval střechu a Prýtová u snídaně předtím blábolila o rozličných bylinách, které měla v plánu nasbírat. Bradavice a Prasinky byly tak blízko sebe, že je Snape znal nejspíš lépe, než se dalo vypovědět, ale dnes se vesnička zdála být jiná. Možná proto, že teď již byl v Bradavicích vězněm skoro celý rok. Jak dlouho to bylo od doby, kdy naposledy opustil pozemky? Možná se zdála být jiná, protože opouštěl hrad spáchat hřích, který dnes technicky již nebyl hříchem – třebaže opravdu jen technicky. Harry měl správný věk a během léta nebyl Snapeovým studentem. Ačkoliv měli jiné plány…

Snape vešel na hlavní ulici skrz značně nenápadnou uličku a rychle se rozhlédl. Žádná známka po Siriusovi Blackovi, vlastně po nikom dalším, koho by poznával. Nebylo to zcela tak úlevné; celkově dával přednost mít Blacka na místě, kde by na něj mohl vidět, pokud tedy Black musel vůbec být někde poblíž. Taškář byl jen dole v ulici; přešel naproti, neviděl v okně žádnou stopu po Blackovi a rozhodl se to risknout. Pokud tam Black bude, koneckonců mohl vždy prohlásit, že byl vyslán Brumbálem jako Potterova ochrana. Dokonce by to byla i pravda a krásně by se tím dostal Blackovi pod kůži, třebaže by tím zajistil, že by s klukem nestrávil ani okamžik o samotě.

Dveře u Taškáře nemohly mít zvonek jako normální obchody. Ó ne, musely zabzučet tím nanejvýš otravným způsobem, aby všem oznámily jeho přítomnost. Ale v obchodě bylo jen jedno Weasleyovic dvojče za pultem, které vzhlédlo a zatvářilo se velice ostražitě, když Snape vstoupil do krámu. Snape mu pouze pohled oplácel. Neměl v úmyslu objasňovat své pochůzky. Jednou nezvedeným školákem, navždy nezvedeným školákem. Nikdy z toho ve skutečnosti nevyrostou –

„Je vzadu,“ zamumlal Weasley se vzdorovitým výrazem. „S Georgem.“

Vždy to fungovalo, pomyslel si Snape, i když ho nohy poněkud rychlejším tempem nesly ke dveřím vzadu v krámku, i když uštědřil Weasleymu, který vyřazovacím způsobem musel být Fred, ostré kývnutí. Bez klepání rozrazil dveře a našel v kanceláři v jednom křesle sedět Harryho, zatímco George Weasley se s překříženými pažemi opíral o zeď. Weasley se na Snapea zamračil.

„Co,“ vyštěkl, „myslíte si snad, že vám to tu patří?“

Snape ho ignoroval. Místo toho se ujistil, že se nestalo nic, kvůli čemu by musel Weasleyho vykastrovat, a otočil se pohledem k Harrymu, jenž vstal a díval se na něj se směsicí naděje a obezřetnosti. Snape si nedovolil analyzovat pocit, který mu sevřel vnitřnosti, když spatřil Harryho malý, křivý úsměv.

„Jsi připravený jít?“ dožadoval se a byl zahanbený, když uslyšel hrubou hranu svého hlasu.

„Kam jdeme?“ zeptal se Harry, protože postrádal jakýkoliv takt. Snape odpověděl vražedným pohledem Georgeovým směrem, který se na něj jen nazpět jízlivě ušklíbal. „Dobrá, dobrá,“ prohlásil Harry urychleně a otevřel balíček, který měl u sebe, z něj vytáhl mihotavé záhyby látky svého neviditelného pláště. „Sirius mě sem přijde vyzvednout kolem deváté ráno,“ dodal.

„Rozkošné,“ usadil ho Snape. „Následuj mě.“ A bez dalšího slova se otočil na patě a rychle vykráčel z obchodu. Za sebou uslyšel naštvaný povzdech – takže, Harry Potterovi je jedno, když je povolán, že? – a pak šlehnutí látky následované kroky, které Snape pokládal za dostatečně tiché. Když odcházeli z obchodu, ani se neobtěžoval druhému Weasleymu vyšetřit pohled.

Snape cítil Harryho přítomnost u svého loktu, zatímco kráčel ulicí. Srdce mu v hrudi bilo v nestálém rytmu frustrace, nepohody a touhy. Napůl očekával, že Harry zamumlá cosi o tom, jak byl k Weasleyovým spratkům hrubý nebo začne přihlouplý zdvořilostní rozhovor nebo něco, ale Harry prostě zůstával stejně zticha jako on, dokud se nedostali do Prasečí hlavy. Pak jej Snape jasně slyšel zašeptat: „Tady?“

„Omlouvám se, pokud ubytování neodpovídá tvým vysokým standardům, pane Pottere,“ promluvil Snape svým nejhnusnějším hlasem. „Ne všem byla poskytnuta Ministerstvem letní chalupa.“ Představoval si, že zaslechl Harryho nabrat vzduch a náhle se rozhodl se vzchopit – neviděli se měsíc, ani spolu nekomunikovali žádným významným způsobem a bylo nesmyslné nechat si ujít takovouhle příležitost. Vždyť pro Merlina, právě odkázal chlapci jedno z největších soukromých bohatství kouzelnického světa; tak dost dobře mohl ze své naprosté pošetilosti vytěžit výhody, dokud mohl.

Ale občas, když se cítil obnažený až na kůži, bylo tak zatraceně složité –

Uvědomil si, že se přiblížil k baru a že má nataženou ruku. Barman mu do ní upustil klíč.

„Pokoj číslo tři, na konci chodby,“ řekl.

Snape přikývl a pomalu se otočil, aby tak nevrazil do Harryho, který se krčil až příliš blízko jeho lokte, jako kdyby Snape stál vprostřed jakéhosi magického kruhu, jenž od nich držel dál špínu hostince. Snape protočil oči a vylezl po schodišti, snažil se potlačit příjemné předjímání, které mu neúprosně vířilo v žaludku. Chtěl Potterovi vynadat za tu opovážlivost poslat podobný vzkaz. Chtěl ho přišpendlit na podlahu hned, co se za nimi dveře bezpečně zavřou, a připomenout mu komu, alespoň pro teď, patří. Chtěl odtáhnout toho malého spratka zpátky do Bradavic a po zbytek léta jej zavřít ve sklepení, držet ho dál od Blacka, Weasleyů a jim podobných, naučit ho řádnému –

Dveře se za ním zabouchly a Snape si uvědomil, že on nebyl tím, který jimi třísknul. Otočil se a vrhnul zuřivý pohled na Harryho, který si stáhl plášť a zlostný pohled mu oplácel; ale za jeho svraštělým obočím leželo zmatení, ne zloba. Snape nemusel být prvotřídním Nitrozpytcem, aby si přečetl, co mu leželo na mysli.

„Ahoj,“ pozdravil Harry. „Ty máš ale náramně mizernou náladu, co?“ Hlas měl obviňující, ale ne skutečně naštvaný; pokoušel se, aspoň si to Snape myslel, neohrabaně ho škádlit.

„Snad mi odpustíš,“ odsekl a podával Harrymu jeho zprávu, „že nesnáším dobře být předvolán k tvému boku jako nějaký sluha. Vůbec jsem nechtěl přijít, dokud mě Brumbál nedonutil.“ To znělo skoro přesvědčivě.

Harry popadl vzkaz, svraštil na něj čelo a pak se stejným zamračením vzhlédl ke Snapeovi.

„Promiň,“ omluvil se sevřeným hlasem. „Neměl jsem v úmyslu, aby to vyznělo – takhle. Chápu, proč se… promiň. Ale neměl jsem čas psát romány ani nic takovýho.“

To Snape věděl. Také věděl, že Harry tím vzkazem neměl v úmyslu udělat nic nemístného. Obvykle rozuměl svému vlastnímu vzteku, ale jeho dnešní vznětlivost mu byla záhadou. Proč z toho dělal problém, proč se prostě na chlapce jednoduše nevrhnul, jak po tom oba toužili?

„Doufám, že TB odkazuje na tuberkulózu,“ poznamenal kysele.

Harry se zarděl a rty sevřel do úzké linky.

„Promiň,“ zopakoval. „Vím, že to zní – podívej – musíme tohle dělat zrovna teď?“

„Já nevím,“ odvětil Snape a svlékl si vlastní plášť, který odhodil přes opěradlo křesla. „Předpokládám, že nemusíme dělat nic.“ Poprvé se rozhlédl kolem sebe po pokoji. Manželská postel, noční stolek s umyvadlem, křeslo, potemnělý krb, který nebude napojen na letaxovou síť. Domníval se, že na zařízení, jako je Prasečí hlava, je to průměrné; alespoň čistší než hospoda, ale rozhodně ne místo, kde by chtěl strávit noc, až na mimořádné okolnosti. Ohlédl se zpět na Harryho zardělou tvář a rozzářené oči a ucítil povědomý nával tepla šířící se mu končetinami a vzpomněl si, jak mimořádné tyto okolnosti jsou.

„Já si myslím, že něco dělat musíme,“ prohlásil Harry a pak – proč a jak je možné, že to pro něj bylo tak snadné? – přišel blíž a položil ruce Snapeovi kolem krku. Vypadal smutně a mladě. „Já – ani trochu se ti po mně nestýskalo?“

Dětinská, pošetilá otázka. Snape odvětil ústy, ale nikoliv slovy. Harry se zlehka nadechl proti jeho rtům, vzepjal se v jeho náručí a na chvíli bylo Snapeovi teplo.

O velmi malou chvíli později spolu leželi v posteli, kdy Harry prstem přejížděl přes Snapeovo břicho dostatečně silně tak, aby to nelechtalo. Byl zadýchaný a ulepený a vypadal lehce zahanbeně. Přesto připomínka Harryho mládí a jeho slabosti Snapea mírně obměkčila tam, kde rozum selhal. Něžně pohladil chlapce po nahém boku.

„Promiň,“ zamumlal Harry, stále lapaje po dechu. „Ty jsi ne – “ Mávnul rukou k jihu se stejným nedostatkem decentnosti, jakým vždy oplýval.

„Můžu počkat,“ promluvil Snape a překvapilo jej, že vážně mohl. „Máme čas až do osmi do rána. Bylo by nemoudré se vyčerpat.“

Harry se vzepřel na loktech, zakřenil se na Snapea zpoza svých zamžených brýlí. Vlasy měl už tak rozcuchané, jako kdyby v posteli strávili týden.

„Do osmi do rána,“ zopakoval udiveným hlasem. „Nikdy předtím jsme nezůstávali spolu tak dlouho.“

„Učiněné lenošení,“ souhlasil Snape, ale navzdory své nově nalezené trpělivosti neměl moc náladu na konverzaci. Místo toho se překulil, až Harry ležel pod ním, upřeně se zadíval na rty svého někdejšího studenta a sklonil se pro další polibky. Harryho polibky byly vždy neodolatelné. A on byl s nimi kromobyčejně štědrý. Snape se snažil nemyslet na svá dospívající léta příliš často, ale když vzpomínal, uvědomoval si, že polibky byly zřídkakdy jeho nejvyšší prioritou; zdály se být jako jemnůstka, kterou bylo třeba přetrpět pro dobro věcí, které přijdou později. Líbání bylo pro starší milence, ale Harry to přijal vše najednou, nadšeně si osvojil smělou intimitu, která s tím přicházela, jako kdyby to bylo tak potěšující – nebo dokonce ještě víc potěšující – než samotný sex. Ten entuziasmus činil Harryho polibky ještě příjemnějšími; měnilo to prožitek do něčeho ještě dokonalejšího, nesrovnatelného s žádným dalším požitkem těla, které Snape za svůj život prožil.

Přetočil se a znovu posunul, takže Harry byl zastrčený pod ním a začal se vrtět, jak se již zotavoval ze svého prvního, uspěchaného orgasmu. Tak podobné jeho fantazii… Snape nedokázal zabránit slabému zasténání. Další polibky. Nedokázal se jich nabažit. Harryho pokožka byla horká. Snape byl tvrdý. Nedokázal myslet. Ve chvílích, jako byla tahle, s Harrym, nemusel myslet, a tak ho napadalo, jestli to nemá velký podíl na té přitažlivosti; ležet s takovou bytostí plnou pocitů, emocí, by mohlo vysvětlovat jeho vlastní posedlost? Ne. Harry nebyl takto jednoduchý. To byla jen jedna součást… nehledě na to, jak usilovně se snažil, nedokázal Harryho prostě přišpendlit a zjistit, kým je…

„Ach,“ zalapal Harry pod ním po dechu a Snape zjemnil svá ústa a ruce s obavou, že jej zranil. Ale Harry jej svíral horkýma rukama zvlhlýma potem a pobízel jej, neklidně se pohyboval, zcela očividně nebyl v náladě na něžné laskání. Snape se vždy snažil být k němu něžný, alespoň v posteli; to byl poslední ústupek, který učinil Harryho mládí a nezkušenosti. Ale hoch již nebyl nezkušený, a pokud si přál trochu drsnější zacházení, měl právo o to požádat. Vskutku měl právo žádat o tolik věcí, a přesto to nikdy neudělal – Snape se domníval, že i to se dalo počítat za součást jeho kouzla.

Ty Harryho navlhlé ruce nešikovně pátraly mezi jejich těly. Snapeova ústa na Harryho rtech, Harryho ramenu, Harryho krku. Nevyvrcholili současně, ale dostatečně krátce po sobě, že si Snape mohl pogratulovat. A Harry pod ním opět zeslábl, povzdechl si a vypadal zrelaxovaně a spokojeně.

„Kolikrát tohle můžeme dělat před osmou ranní?“ zeptal se mátožně. Sex ho vždy uspával. Snape byl překvapený, že po jejich prvním kole zůstal při vědomí, zvlášť když Brumbál mu oznámil, že poslední dobou nespí. Snape se snažil nenapnout a přemýšlel, jak nakousnout dané téma, aniž by vypadal jako špion.

Čímž, jak předpokládal, byl. Opět. Skvělé.

„Co se mě týče, já si budu potřebovat odpočinout,“ odvětil tak suše, jak jen zvládnul. „Stejně jako bezpochyby i ty, i přes své zralé mládí necelých sedmnácti let.“

„Hmm, jo,“ protáhl Harry a opřel si bradu o Snapeovu klíční kost. Dokonce i přes brýle měl tak mimořádné oči. Zdálo se, že zcela zapomněl na dřívější napětí, co mezi nimi bylo. Úsměv měl jemný a ospalý. Snape ztěžka polknul.

„Pověz mi,“ začal a snažil se znít co nejležérněji a nenuceněji, což ani jedno nebylo pro něj přirozené, „jak jsi promrhal prázdniny?“

Harry si povzdechl a nepohodlně zabořil bradu Snapeovi do hrudi.

„Hádám, že můj dopis to vážně řekl všechno,“ odvětil. „Čtu, poflakuju se se Siriusem, chodím na procházky nebo létám na koštěti. Občas si jdu zaplavat do rybníka nebo nachytat ryby. Je to hezké. Ale většinou je to vážně trochu nudné.“

„Odmítám tě litovat, Pottere,“ prohlásil Snape. „Co bys o prázdninách radši dělal, než chytal ryby a slunil se?“

„Byl v Bradavicích a učil se s tebou magii,“ odvětil Harry okamžitě, vzepřel se na loktech a shlédl do Snapeovy tváře. „To by bylo užitečné. Mám pocit, jako že jen marním svůj čas.“

„A co Black?“

Teď se Harry trochu napjal a zatvářil se obezřetně. Snapeův žaludek nad tím pohledem mírně poskočil a on si uvědomil, že se připravuje na bitvu. Bylo to moudré? Bylo by ironické, kdyby je od sebe oddělil Sirius Black, aniž by o jejich vztahu třeba jen tušil. To by znamenalo nechat jej zvítězit. Ale ať se Snape snažil zmocnit se kontroly, jak chtěl, vyhýbala se mu. Když došlo na Blacka, neexistovalo odpuštění, neexistovaly kompromisy. Snape nemohl prostě jen předstírat –

„Sirius je v pohodě,“ odpověděl Harry a zněl opatrně. „Co jsi myslel tím ‚a co Black‘?“

Slova padala ze Snapeových úst jako kletby, zuřivá a nezastavitelná.

„Myslel jsem tím, co celé dny dělá? Vybírá si blechy? Mluví do zdí? Láskyplně se oddává vzpomínkám na staré dobré časy, kdy byl denně obtěžován mozkomory?“

Harry konečně úplně ztuhl a Snapea od sebe odstrčil, posadil se na posteli.

„To není vtipné. O tom nežertuj!“

„Kdo žertuje?“ vyštěkl Snape. „Snažím se jen zjistit, zda tvůj legální opatrovník,“ och, ta slova mu na jazyku chutnala hořce, „je zdravého rozumu. To je tak špatné?“

„Přestaň s tím,“ okřikl ho Harry. „Je fajn. Vím, že ho nemáš rád. Občas ho ani já nemám rád. Ale není šílený. Je – “

„Občas ho nemáš rád?“ přerušil jej Snape a lačně se chytil té myšlenky. „Dokonce i vy, pane Pottere. Pověz mi víc.“

Harry se na něj zlostně zahleděl. Ve skutečnosti vypadal docela impozantně, tedy vypadal by, kdyby nebyl nahý jako v den, co se narodil.

„Nemám ho rád,“ protlačil skrz zaťaté zuby, „když říká ty ošklivé věci o tobě. Vtipné je, že občas zapomínám, že mohou být opodstatněné.“

„Och, tím jsem si jistý,“ protáhl Snape.

„Vyprávěj mi o Tithoniusovi Belvederovi,“ ozval se Harry znenadání a jeho zlostný pohled se změnil do opravdového zamračení. „Musel mi o něm povědět Sirius. Proč ne ty? Chci to slyšet od tebe, ne od něj.“

Snape se vzdal obezřetnosti společně s veškerou zbývající nadějí na klidný a přátelský večer. Měl to vědět lépe, když Harry strávil celý měsíc pod Blackovým vlivem.

„Proč jsi o něm neslyšel?“ ušklíbl se. „Proč bys měl? Jaké právo máš na tyto detaily mé minulosti? Tithonius Belvedere se tě nijak netýká.“ Co Harry očekával? Že Snape skočí po možnosti znovu prožít jedno ze svých nejmizernějších a nejvíce ponižujících období života? Určitě ten chlapec nebyl takový hlupák.

„To snad nemyslíš vážně! Co to má být?“ dožadoval se Harry. „Ty máš právo nechat propadnout Cho u testu a říkat hrozné věci a vyhrožovat Georgeovi, že mu zlomíš nohy, a to k ničemu s nikým z nich ani nedošlo, ale já nemám právo se ptát na něco, co se ti stalo před dvaceti lety? Co to s tebou je?“

Snape zúžil oči, neboť si vůbec nebyl jistý, že se mu líbí, kam tohle všechno směřuje.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se. Jako dodatečnou myšlenku se natáhl ke straně postele pro hůlku – dosud byli na ně zticha, ale nyní hrozilo, že Harryho hlas přejde v křik.

„Mluvím o – co to děláš?“ Snape jen protočil oči, použil zvukotěsné kouzlo a pak si strčil hůlku pod polštář. „Och. Hele, zapomeň na Cho a na všechny ostatní. Chci jen vědět o tomhle. Proč bych neměl chtít? Kde je ten chlap teď?“ Pod Harryho hlasem vřela žárlivost a oči mu metaly blesky. Pevně svíral prostěradlo. „Sirius říkal – říkal – “

Snape cítil, jak se jeho rty stahují do zavrčení. „Co říkal?“

„Říkal, že jsi do něj byl zamilovaný,“ vyhrkl Harry. „K zbláznění. To říkal. Byl jsi?“

Snape s určitými těžkostmi udržel svou čelist, aby mu neupadla. Tohle neočekával. Kdy Sirius Black připisoval tak lidskou emoci, jakou je „láska“, Severusovi Snapeovi?

„Bylo mi šestnáct,“ odvětil; nebyla to nejlepší odpověď, ale jediná, kterou dokázal vymyslet.

Harry se znovu zamračil. „Mít šestnáct let neznamená, že nemůžeš být zamilovaný,“ odsekl. Snapeův žaludek se stáhl a on ucukl od odhalení, o kterém si byl jistý, že přichází, a o kterém věděl, že jej nedokáže snést. Ale pak Harry dodal: „Můj taťka a mamka se do sebe zamilovali a vzali se, když byli mladí, takže vím, že se to může přihodit. Jen to, že jsi mladý, to nedělá o nic méně reálným.“

Snapeovy vnitřnosti se uvolnily. To bylo poprvé, kdy se mu při zmínce o Jamesovi Potterovi ulevilo. Možná to byl důvod, který jej přivedl do tak velkorysé nálady, že pronesl: „Tithonius Belvedere se oženil. Neměl žádné děti a umřel šest let poté, co opustil školu. Uspokojilo tě to?“

Harry ztuhnul. Naprosto ztuhnul. Jen jeho oči se zdály být živé a ty se na Snapea dívaly velice pozorně. Připomnělo to Snapeovi způsob, jakým dravci klamně zůstávají nehybní, dokud se střemhlav nesnesou na svou kořist. Cítil, jak mu naběhla husí kůže.

„Jak zemřel?“ zeptal se Harry spekulujícím hlasem –

Snape se na to pohnul tak rychle jako jestřáb, Harryho přetočil a přišpendlil k posteli, bylo mu jedno, jestli nebyl něžný. Sklonil se, dokud nedýchal Harrymu přímo do tváře, nezamlžoval mu brýle a doufal, že kluk shledá přetrvávající pach piva nepříjemným, třebaže se nezdálo, že by mu chuť vadila. Harry sebou škubl a vydal tichý, nespokojený zvuk, ale Snape pouze zavrčel: „Nevím, Pottere, jak si myslíš, že zemřel? Přirozeně jsem ho zabil s pomocí dalších Smrtijedských přátel. Podrobili jsme ho nepopsatelnému mučení. Jen takovýhle způsob dokázal uspokojit moji chorobnou žárlivost.“

K jeho naprosté frustraci Harry nevypadal ani v nejmenším zastrašeně, dokonce ani naštvaně.

„Tomu tak uvěřím,“ bylo jediné, co řekl. „Vážně, co se s ním stalo?“

Snape zvolnil sevření Harryho paží, neboť si nepřál zanechat skutečné modřiny.

„Zemřel na horečku,“ odvětil chladně. „Nebo aspoň tak jsem to slyšel. Nezůstali jsme spolu v kontaktu.“

„Dobře.“

Snape zamrzl a zíral na Harryho, jenž měl tvář stále klidnou a chladnou a s tím podivným světlem v očích.

„Co jsi to řekl?“

„Řekl jsem dobře.“ Harry naklonil bradu. „Jsem rád, že jsi s ním nezůstával ve spojení. Nechci, aby měl s námi cokoliv společného. Chci, abys do něj nikdy nebyl zamilovaný.“ Nyní se jeho oči rozhodně leskly. „Co si o tom myslíš, Severusi?“

Snape netušil, co si o tom má myslet. Zdálo se to být Harrymu nanejvýš nepodobné, říkat takové věci, třebaže jak se Snape domníval, si je často myslel. Nebylo moudré vykládat karty tak jasně na stůl. Ale na druhou stranu, Harry nikdy nebyl moudrý.

„V tom případě se obávám, že je tvým osudem být životně zklamán,“ poznamenal. Uvnitř něj vzplál zraňující impuls. „Byl jsem do Tithoniuse Belvedera zamilovaný.“

Harry ztuhnul a tvář se mu napjala. Snape dál rozváděl svou převahu, chtěl, aby ta chladná maska sklouzla, protože tohle nebyl Harry. Navíc žárlivost mladšího milence byla tak příjemná. „K zbláznění,“ dodal. „Bezhlavě – “

„To mi Sirius říkal,“ pronesl Harry tiše a rty se mu zkroutily do nepříjemného drobného úsměvu. „Tvrdil, že jsi ho miloval až přespříliš. Jako kdyby byl věcí, kterou jsi vlastnil, ne osobou, a že tě nechal, protože – “

Snape Harryho odstrčil a vyškrábal se z postele. Nebude poslouchat podobné řeči. Nenávistní, chamtiví, nenasytní Snapeové… natáhl se pro svůj hábit.

„Severusi?“ Nyní zněl Harryho hlas mlaději, znepokojeněji. „Co to děláš?“

„Jdu dolů do výčepu,“ zavrčel Snape a hledal své boty. „Věřím, že to je obvyklá reakce, když ti milenec začne předhazovat tvou minulost jako – “

„Ne, ne – “

„ – žárlivý malý kluk, co myslí penisem, a který – “

„To není to, co jsem dělal, namouduši, Severusi, neposlouchal jsi, nechápeš pointu – “

„POINTU?“ Snape se namířil, byl si vědom, že ztělesňoval absurdní obraz, jak tam stál napůl nahý. „Svědomitě dál předáváš urážky a lži Siriuse Blacka a očekáváš ode mě, že si počkám na pointu?“

„Chtěl jsem říct, že pro tebe nebyl dost dobrý!“ zařval Harry a na ten zvuk svět opět začal trochu dávat smysl. Něco napjatého uvnitř Snapea se vždy uvolnilo, když na sebe začali křičet. Domníval se, že je to hodilo nazpět do onoho prvního okamžiku v jeho kabinetu… a pak později, tam na balkón v předvečer všech svatých, když to, co chtěli jeden druhému říct, z nich vyšlo v záchvatu krutosti a hněvu.

A Harry stále řval. „Sirius říkal, že to byl dobrý chlap nebo tak něco, tak dobrý pro něj, ale zněl vážně nudně a ty nepotřebuješ nikoho nudného, ne?!“ Zastavil se, lapající po dechu a zrudlý.

Snape věděl, že se od něj očekává, že se zeptá: „A co já *potřebuji*, pane Pottere?“ nebo na něco podobně hloupého. Jako kdyby kdokoliv, natož Harry, věděl, co potřebuje. Místo toho Snape stál v tichosti, sledoval Harryho a čekal, co přijde dál. Harry sklopil zrak zpět na postel, jako kdyby byl zahanben, ale když hlavu opět zvedl, tvářil se vzdorovitě. Pak natáhl ruce.

„Pojď zpátky,“ řekl. Znělo to natolik jako rozkaz, že Snape odolal, což bylo složité, neboť Harry sám vypadal tak lákavě. Harry si podle všeho uvědomil, že musí přemlouvat víc, protože si povzdechl a pokračoval: „Podívej, omlouvám se. Jsem hloupý, vím to. Ale to občas ty taky. Takže jsme oba hloupí. V podobných věcech. Dobrá?“

‚Podobné věci‘ bylo tak specifické, jak Snape byl připraven připustit, prozatím. Dával přednost nerozebírat svoji vlastní žárlivost, neboť měl dojem, že jej nutí chovat se absurdně. Ještě hůř, nutila jej chovat se iracionálně. Věděl, že bylo vrcholem pokrytectví zavrhnout Harryho kvůli rozhořčení ohledně Tithoniuse; pokud něco, nejspíš by měl být polichocen. A ve srovnání s ním byl Harry dokonalým vzorem sebeovládání. Také měl pravdu. Nebyl Snape před necelou hodinou připraven rozsápat George Weasleyho jen při pouhém podezření?

Upřímnost nikdy nebyla příjemná. Snape se posadil na postel. Harry se natáhl a drze mu hodil paži přes klín.

„Sundáš si hábit a lehneš si?“ navrhl. „Jsem k smrti unavený.“

Boj a sex pana Pottera vždy vyčerpaly. Snape nedokázal zastavit své prsty, aby se neprobíraly těmi jemnými, rozcuchanými tmavými vlasy. Harryho oči se zavřely. Rád se nechával hladit. Snape mu sundal brýle a odložil je na noční stolek. „Spi tedy.“

Teď když boj skončil, Harry se hluboce uvolnil, skoro usnul.

„Já nejsem nudný,“ zamumlal.

„To rozhodně nejsi,“ souhlasil Snape hlasem neobvykle jemným, když znovu pohladil Harryho po vlasech. Mladík si povzdechl a naprosto na něm zemdlel. Dech z něj vycházel hluboký a rovnoměrný. Snapeova ústa sebou proti jeho vůli cukla. Takže Harry nespal dobře, jo? Black očividně neznal onu kouzelnou metodu. Snape se rozhodl, že jej nepoučí.

Šťouchl Harryho, který jen ospale zamumlal a uvolnil pro Severuse místo, aby mohl vklouznout pod přikrývky vedle něj, hábit znovu přistál na podlaze. Ani on nespal mnoho, a možná pokud zavře oči jen na chvilku – na pouhý okamžik –

Když je znovu otevřel, Harry stále spal vedle něj a obloha venku byla potemnělá. Snape zasténal, vylezl z postele, díky čemuž způsobil, že se Harry přetočil se slabým, podrážděným zvukem. Snape se rychle oblékl a nazul boty, použil umírněné čistící kouzlo, aby se uvedl do prezentovatelného stavu, a odešel dolů objednat jídlo.

Prasečí hlava se jídlem tedy nepředala, a to, co servírovali, nevypadalo zrovna poživatelně, ale Snape doopravdy nepomyslel na to, aby si s sebou zabalil piknikový koš. Jediná dobrá věc na takto upadajícím hostinci byla ta, že si neudržovala ani domácího skřítka, jenž by se neohlášen objevoval s jídlem v pokojích a se zbytky zase mizel. Snape donesl plný tác zpět nahoru do schodů, posadil se vedle postele a zatřesením Harryho vzbudil.

Harry zasténal, přetočil se a se mžouráním se vytáhl na loktech. Začichal. Vlasy měl směšně rozcuchané a tváře zarudlé od spánku.

„Pokojová služba, pane Pottere,“ ohlásil Snape, snažil se, aby jeho hlas vyzněl suše, a cukl sebou, když z něj místo toho vyšel něžně.

„Nemám moc hlad,“ pověděl Harry, ale i tak se podíval na tác. Na něm stála miska pochybně vyhlížejícího dušeného masa se zeleninou a kus chleba s křupavou kůrkou. Alespoň to bylo teplé. „Co je v tom dušeném?“

„Je lepší se neptat,“ odvětil Snape a položil misku mezi ně. A protože byl zde údajně sám, byla to porce pro jednoho, ale aspoň ukořistil druhou lžíci, když byl k němu barman otočen zády. „Prostě jez.“ Když se Harry podíval, jako kdyby chtěl ještě něco namítat, Snape tiše oznámil: „Budeš potřebovat sílu, to ti slibuji.“

Harryho oči se rozšířily a tvář opět zrudla, tentokrát nikoliv od spánku. Chvíli šátral kolem, dokud nenasahal brýle a neusadil si je na nos. Pak pozvedl lžíci a zabořil ji do směsi, na které byl tenký potah tuku, a nabral decentní, téměř dámské sousto. Snape si odfrknul a sám se pustil do jídla se snahou nic příliš nechutnat. Mohlo být hůř.

Celkově větší část pokrmu snědl Snape, ale Harry do sebe dostal tolik, že Snape necítil potřebu to komentovat. A za chvíli už stejně neměl čas se k tomu vyjadřovat, protože jakmile odložil tác stranou, Harry se natáhl, obtočil mu ruce kolem krku a připoutal k posteli nadšenými polibky a vzrušujícím vrtěním. Mladíkova technika se během minulého roku zlepšila, ale stále to byl šestnáctiletý chlapec. Snape sice posledních dvacet let ze své postele lidi zrovna nevyháněl, ale přesto si myslel, že jemu samotnému se podařilo dosáhnout dostatečné finesy –

Líbal Harryho na ústa, líc, krk, dokonce i na uši. Na vše, na co dokázal dosáhnout. A na to Harry zasténal: „Ve mně? Chceš?“ A ve Snapeově klíně vzplál záchvat vzrušení, jenž byl svou intenzitou téměř zahanbující. „Protože jsem myslel,“ pokračoval Harry a Snape jej umlčel dalšími polibky, tvrdými, nyní skoro brutálními. Přinesl s sebou olej. Samozřejmě že ano. Naděje umírá poslední. Měl jej v hábitu – natáhl se přes okraj postele, šmátral v kapse, prsty se mu obtočily kolem hladké lahvičky a pak –

Vážně to bylo podivné. Minulý rok, během všech jejich nezákonných nočních dostaveníček si Snape dokázal vybavit každý dotyk, každý nádech, jako kdyby vzpomínka na Harryho tělo byla vypálena přímo do jeho dlaní. Ale nyní – byl uvnitř Harryho a pohyboval se, a přitom si nedokázal pořádně vybavit, jak se to stalo, jen že to bylo to nejlepší, co kdy cítil a nebyl si jistý, jestli by se dokázal zastavit, i kdyby do pokoje s hůlkami pozvednutými vpadli Voldemort i Brumbál. Harry se nad ním zvedal a zase klesal, brýle na tváři měl nakřivo a zamžené, pusu otevřenou a rty zrudlé.

„Dobré,“ zasténal Harry.

„Ano,“ slyšel Snape říct sám sebe, ačkoliv ‚dobré‘ se nezdálo být adekvátní.

„Já… bylo to… dlouho…“

Tak uspokojující, když nedokázal ani mluvit – ne že by na tom Snape byl o něco lépe – natáhl se a dotkl. Přejel dlaní po Harryho úzkém, bledém hrudníku, cítil chmýří nově vyrostlých chlupů, jak mu prokluzují mezi prsty, obkroužil bradavku, sklouzl ke kostnatému boku, zabořil se do toho drobného tmavého pupíku, a Harry byl teď tady. Nikdy neměl odejít. Nebylo moudré je takto oddělit. Ať se Brumbál obával čehokoliv, co mělo nastat, Harry by byl v Bradavicích chráněný, se Snapem, jistě by byl lepším garantem bezpečnosti než ten hlupák Black –

Harry prohnul záda a udělal se s tichým jakoby překvapeným výkřikem. Snape byl také překvapený; ani jeden z nich se nedotýkal jeho penisu a Harry k tomu obvykle potřeboval aspoň tak málo, zvláště když už měl za sebou několik kol. Snapeovi to minimálně polichotilo; hruď se mu nadmula pýchou, že byl schopen Harryho dovést k uspokojení, že ať má pro chlapce jakékoliv kouzlo, tak ještě nevymizelo… přetočil zadýchaného, poddajného mladíka pod sebe a vyvrcholil sám po několika dlouhých, požitkářských přírazech, přičemž sténal potěšení do Harryho rozcuchaných, zpocených vlasů.

„Dokonalé,“ vydechl Harry, když se Snape udělal a společně leželi a lapali po dechu. „Bože.“

Snape neodtáhl nos od Harryho vlasů. Nevoněly obzvláštně dobře, ale pod potem stále cítil Harryho, tu vůni, kterou si vybavoval už dlouho, ještě před jejich prvním polibkem na balkóně. Věděl, že čich je smysl nejvíce propojený s pamětí. Tohle nikdy nezapomene. Přitiskl rty pevněji k mladíkovi, otřel je o další vlasy, o jemné záhyby Harryho ušního lalůčku, cítil zvedání a klesání mladíkova hrudníku vedle a pod svým vlastním. Pamatoval si na Tithoniuse Belvedera. Miloval Tithoniuse Belvedera. A nakonec na Tithoniuse Belvedera zapomněl a nechal jej vyklouznout ze svého srdce bez lítosti – a překvapivě i bez zášti.

Přejel špičkami prstů přes Harryho rameno, mapoval jeho kůži, než ji pevně stiskl. Harry vydal tiché: „Hmm?“

Na tebe nezapomenu, ani tě nenechám odejít bez lítosti, pomyslel si Snape. Až mě opustíš, budu tě nenávidět a budu nenávidět tu osobu, za kterou půjdeš, a ty budeš navždy mým, v mém srdci, přesně takto.

Harry ze sebe Snapea odstrčil a přesunul se tak, že byli oba společně namačkaní pod peřinou, v nešikovném úhlu, samé kosti. Vypadal šťastně.

„Na co myslíš?“

„Na nic. Měl bys to vzít jako kompliment.“

„Huh. Myslím, že vezmu.“ Harry vypadal sám sebou směšně potěšený.

„Proč? Na co ty myslíš?“ Snape skryl naléhavost otázky za jemné štípnutí pod chlapcova žebra, aby si to Harry zaručeně vyložil jako škádlení. Což se i stalo a mladík se tiše zavrtěl a zasmál.

„Jen že je to tak dobré. Být tady. Poprvé po celé věčnosti se cítím správně. Že vše je normální.“

Snape se pokusil nenapnout se. „Jak to myslíš?“

„Och, nevím.“ Harry strašidelně zívnul. „Jen se poslední dobou cítím trochu mimo. Ne úplně sám sebou. Možná je to proto, že se se Siriusem… že se navzájem moc neznáme. Nebo možná to není ono. Já nevím,“ zopakoval a pokrčil rameny. „Teď se cítím dobře. Normálně.“

„To jsem rád,“ odvětil Snape a sám ve svém hlase uslyšel opatrnost. Brumbál ho nabodne na kůl, jestli nezjistí víc, a bude v právu. „Máš zprávy od Weasleyho a Grangerové?“

„Žádné za poslední týden a půl. Mám dojem, že jsou příliš zaneprázdnění posíláním si sov navzájem.“ Alespoň nezněl trucovitě. Ta spektakulárně nudná romance Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové v Harrym obvykle vyvolávala stejně nudné roztrpčení a Snape neměl náladu se jím zabývat. „Za pár dní mám narozeniny,“ dodal Harry, jako kdyby to Snape nevěděl. Ve skutečnosti tohle byl dárek pro Harryho; poté, co Snape zaplatí za pokoj a stravu, tak si jen těžko bude moct dovolit obstarat mu cokoliv dalšího. „Sirius je chce se mnou oslavit v chatce a pak pojedeme do Doupěte. Tam uvidím Rona s Hermionou.“

„A Weasleyova dvojčata,“ prohodil Snape, než se stačil zastavit.

„Prosím, nezačínej s tím zase,“ požádal Harry a zněl utahaně a daleko starší než na svých šestnáct let. Znovu zívnul. „Nemůžu uvěřit, že se mi zase chce spát. Tolik jsem nespal celou věčnost,“ podivil se.

To je proto, že jsi měl zůstat se mnou. Žádná takováhle směšnost by se neudála, jen kdybys zůstal se mnou. Nahlas ale Snape vyzvídal: „A to proč? Byl jsi nemocný?“

„Och ne,“ odpověděl Harry a zavřel oči. „Hádám, že jsem jen nebyl ospalý. Ale vůbec ne nemocný.“ Otevřel jedno oko a usmál se. „Nevyšiluj, Severusi.“

Snape ho ignoroval. „Domnívám se, že Lupin chodil na přátelská popovídání?“

Harryho úsměv se změnil do mírně zmateného zamračení.

„Víš, že ani nechodil,“ odvětil a zněl zamyšleně. „Sirius neustále opakuje, že ho bude muset někdy pozvat, ale co já vím, tak si ani neposílají sovy. Já… nemyslím si, že by ho Sirius vůbec chtěl pozvat na návštěvu,“ dodal trochu váhavě.

„Trable v ráji?“ zeptal se Snape a cítil, jak se mu rty stáčí vzhůru.

„Myslím, že Sirius mě chce jen pro sebe,“ pověděl Harry jednoduše. Na ta slova spadlo Snapeovi srdce do kalhot. „Jak jsem říkal, vážně se navzájem moc neznáme. A on s profesorem Lupinem… dlouhou dobu si mysleli jeden o druhém jen to nejhorší… och, já nevím. Nejspíš plácám nesmysly.“

„To obvykle děláváš,“ nedokázal se Snape neozvat.

„Věděl jsem, že to řekneš,“ prohlásil Harry a zněl potěšeně. Další široké zívnutí. „Omlouvám se. Nedokážu udržet oči otevřené. Pojďme spát. Vsadím se, že budu připravený na další kolo, jen co se vzbudím.“

„Měj se mnou slitování,“ poprosil Snape, ale tentokrát Harryho nechal usnout. Přibližně po deseti minutách jej následoval.

¤¤¤¤¤

Co je to? Kdo leží v našem náručí? Co ten temný puls tepající mu pod kůží?

¤¤¤¤¤

28. července

Když Snape znovu otevřel oči, byla naprostá tma. Někdo se dotýkal jeho levé paže, špičkami prstů přejížděl nahoru a dolů po sensitivní straně předloktí a pak jej tvrdě sevřel. Snape u ucha slyšel slabé, plynulé dýchání.

Byl vzhůru méně než sekundu, než si uvědomil, že to musí být Harry, ale z důvodu, který nedokázal vysvětlit, byl stále ztuhlý hrůzou. Kdekoliv se jej ty prsty dotkly, naskočila mu husí kůže.

„Harry?“ zašeptal.

„Jsi vzhůru,“ vydechl mu Harryho hlas do ucha, tichý a tlumený.

„Ano,“ bylo jediné, co Snape dokázal vymyslet, jako nějaký idiot. Pak se donutil k pohybu, jednu studenou ruku strčil pod polštář pro hůlku.

„Co to děláš?“ zeptal se chlapec tichým, zvědavým tónem.

„Je tady tma,“ slyšel Snape svůj hlas ze sebe vycházet jako pištivý a slabý. Prsty se mu sevřely kolem útlého dřeva jeho hůlky a ze srdce mu úlevně spadl kámen, když ji vyndal zpod polštáře.

„Lumos!“

Malá, jasná koule světla ozářila místnost, ale nikterak to nepomohlo rozptýlit jeho náhlý, nepochopitelný strach; světlo pouze prodloužilo stíny, a když se podíval Harrymu do tváře, málem vyskočil z kůže. Harry ležel vedle něj, oči měl doširoka otevřené a zářily svým vlastním světlem, jejich svěží zelená byla cizí a leskla se. Harry si s úzkým, drobným úsměvem Snapea prohlížel, jako kdyby jej nikdy předtím neviděl. A ani se nehýbal, až na to světlo a spalující dotyk na Snapeově paži.

Snape sám sobě namlouval, že se chová směšně. Harry se na něj díval, nic jiného v tom nebylo. Říkal, že se vzbudí a bude připraven na další sex. Ale i tak se slyšel, jak hlasem ostrým a ustrašeným vyštěkl: „Co se to s tebou děje?“

Harryho drobný úsměv ani nezaváhal.

„Nic se neděje, Severusi,“ odpověděl. „Jsem vzhůru, to je vše.“ Ten úsměv se o nepatrný kousek rozšířil a Snape uviděl horní řadu Harryho zubů. „Zapal svíčku.“

Snape jako ve snu viděl svoji vlastní ruku, jak se natahuje a hůlkou míří na napůl vyhořelou svíčku na nočním stolku. Plamen zajiskřil a probudil se k životu a Snape pomalu sklonil paži, upustil hůlku na podlahu, kde ji slyšel zakutálet se pod postel.

„Dobře,“ ozval se Harry. „Teď už vidíme.“

„Já – “ začal Snape, ale pak mu Harry vzal tvář do dlaní a políbil jej. Rty měl chladné a pevně se přitiskly na Snapeovy, nehledaly, nezkoumaly, nesnažily se prohloubit polibek. Navzdory sobě samému Snape ucítil ten stejný pocit, jakoby se rozpouštěl, který se mu vždy ozýval pod kůží, když jej Harry políbil. Značně to pomohlo rozptýlit jeho nepokoj; tohle nebylo tak neobvyklé nebo cizí. Otevřel oči (kdy je zavřel?) a zjistil, že se Harry upřeně dívá přímo na něj.

Harry se odtáhl a olízl si rty, stále se díval Snapeovi do očí.

„Chci tě,“ zamumlal.

V posteli nikdy tak přímý nebyl. Ze dvou částí to bylo alarmující a z jedné vzrušující vidět všechen Potterův záměr a odhodlání namířené na něj jako teď. Snape sám sobě říkal, aby se uklidnil.

„Chceš?“ zeptal se.

„Ó ano,“ přitakal Harry. Ruka mu spadla ze Snapeovy tváře a znovu se dotkla levé paže, pak se pevně usídlila na jeho boku. „Tentokrát chci být já v tobě.“

Snapeovy oči se rozšířily. Na konci roku tohle Harrymu nabídl. A Harry se zdál být vyděšený už jen tou samotnou myšlenkou, dokonce ještě víc než představou, že se nechá ošukat sám. A přestože pak nadšeně zjistil, jak mu pozice dole vyhovuje, nikdy ani nezmínil možnost, že by laskavost oplatil.

Když Snape okamžitě nijak nezareagoval, Harryho sevření jeho boku se zpevnilo.

„Severusi, chci to,“ zopakoval tiše a naléhavě.

„Rozuměl jsem,“ potvrdil Snape pomalu. „A samozřejmě že můžeš.“ Stehna ho již bolela z jejich předchozích večerních aktivit; zítra bude pro něj chůze vskutku velice nepohodlná. Ale bude to stát za to. Neočekával obratnost a ani umění, ale být první osobou, která tohle dá Harrymu Potterovi, první osobou, která takto ucítí v sobě všechen ten entuziasmus a sílu, mělo v sobě nepopiratelný půvab.

„Och, dobře,“ souhlasil Harry a vtiskl jediný, prodlévající polibek na spodní stranu Snapeovy čelisti. „Bude to tak pěkné,“ pokračoval a rty pohyboval po Snapeově pokožce, „mít tě.“

„Já ne – “ začal Snape, ale pak jej Harry opět políbil na ústa. Domníval se, že stejně neměl podklad k protestům. Byl tohle způsob, jakým vždy přemýšlel o sexu – jako o tom, že někoho ‚má‘? Bylo tedy divu, že Harry pochytil přístup svého prvního milence? Harryho jazyk jej polaskal po rtech a Snape se otevřel polibku, ochotně se nechal rozptýlit.

Pak ve velice krátkém sledu se vše opět pomíchalo. Snape roztáhl nohy a Harry se usadil mezi nimi, stále jej přitom líbal. Byl teplý. Postel se zdála být malá. Vše ostatní bylo tlumené, vybledlé, jako kdyby se to dělo ve veliké dálce. Snape věděl, že se líbají a dotýkají. Cítil Harryho prsty klesat mu mezi nohy, k jeho zadku s překvapivou ladností a účelností. Kluzké. Stále teplé. Harryho dech mu silně a plynule zněl u ucha, nevycházel z něj v obvyklých krátkých, ostrých výdeších. Snapeovy nohy byly na Harryho ramenech – tak nedůstojné, ale i tak – a dělali to tváří v tvář.

Harry znovu chytil Snapea za levou paži, přišpendlil jej k posteli. Snape vzhlédl k Harryho tváři a na jediný okamžik ostrosti myšlení spatřil, že jeho oči jsou stále rozšířené, lesklé a nadpřirozeně zelené. Zářily naprostým triumfem. Penis v jeho zadnici se pohyboval pevně a rytmicky a bez speciální urgentnosti, jež by Snape dokázal detekovat. Neměl by se sedmnáctiletý mladík chovat naléhavěji, zvláštně během svého poprvé?

„Ty – “ podařilo se mu ze sebe překvapeně dostat.

„Je to dobré?“ zamumlal Harry. „Líbí se ti to takhle? V dolní pozici?“ Pevně sevřel Snapeovo zápěstí a znovu přirazil. Tentokrát zasáhl prostatu a Snape vyklenul záda a zachvěl se. „Líbí se ti to, Severusi.“

Nějak se Snapeovi podařilo vydolovat dostatek mozkové aktivity, aby zasyčel: „Ne tolik jako tobě.“

„Mně se líbí vše,“ prohlásil Harry a sklonil se, vzal Snapeův spodní ret mezi zuby. Skousnul překvapivě silně – ne tolik, aby ochutnal krev, ale skoro. Snape téměř vyjekl a jeho vlastní penis ztvrdl jako hřebík. Ach, ten kluk to chtěl tedy takhle, ano? Harry Potter neměl averzi k bolesti v posteli? To bylo překvapení –

„Občas si myslím, že bys mi mohl udělat cokoliv,“ zašeptal Harry Snapeovi do ucha, když uvolnil jeho ústa. „Úplně cokoliv. Vše, co chceš, a já bych ti to dovolil.“

Snape otevřel pusu, ale vše, co z ní vyšlo, byl dlouhý, táhlý sten, když se jeho tělo zachvělo, zapulzovalo a uvolnilo veškeré napětí, veškeré potěšení při orgasmu, jenž jej ksakru téměř zabil. Tohle tedy neočekával od prvního pokusu Harryho Pottera o sodomii.

Harry vydržel ještě o chvíli déle, ale brzy to též vzdal, oči se mu zavřely a ústa zkroutila do grimasy, jež byla téměř zavrčením. Zasténal nebo zavrčel něco, čemu Snape nerozuměl. Nejspíš to stejně byl nesmysl.

Snapeovi se točila hlava. Nedokázal dostatečně rychle dýchat. Jednu ruku pevně obtočil kolem Harryho, který zrovna teď nepotřeboval jeho sílu, ale stejně ji dostal. Harry stále přidržoval jeho druhou ruku na posteli a Snape nemyslel, že by jí mohl pohnout.

Harry se otočil a opět se mu podíval do očí. Výraz měl vážný. Poslední věc, kterou si Snape z té noci pamatoval, byla Harryho ruka přitištěná na jeho čele a hlas říkající mu: „Měl bys teď spát.“

¤¤¤¤¤

Po probuzení byla Snapeovým prvním pocitem panika. Nicméně po krátkém zhodnocení odhalil, že je teprve půl osmé ráno a Harry tedy nezmeškal schůzku u Taškáře.

Harry také jemně chrápal. Mladík nikdy nechrápal; podle všeho jej včerejší noc pořádně utahala. Snapeovy rty sebou zacukaly. Pan Potter by si neměl stěžovat. Opatrně se protáhl a zašklebil se nad pálením svalů v zadku a na stehnech a na podivně citlivém místě na levé paži. Možná jej Harry v noci svíral až trochu moc energicky.

Zamračil se a protřel si čelo, jak se snažil si vzpomenout. Určité části včerejška byly velice jasné; jejich hádka ohledně Tithoniuse, jejich první kolo, odporné jídlo. Jiné části byly vágnější, a to jej znepokojovalo. Nepil žádný alkohol, až na to pivo či dvě, žádné lektvary či stimulanty, kterým by mohl přičíst takovéhle díry v jeho jinak dokonale uspořádané paměti. Možná ta piva byla něčím říznutá? Snape to měl vědět lépe, že by neměl věřit lidem na podobném místě. Ale kvůli jakému účelu? Harry vypadal, že je dostatečně v bezpečí a krátkým pohledem se přesvědčil, že dveře zůstaly pevně zamčené a že žádná jejich věc nebyla narušena. A navíc – Snape si protřel oči – nebylo by to tak, že by události noci zapomněl, jen určité části byly méně jasné než jiné. Pamatoval si, jak si jej Harry bere, jistě, ale ne v takových detailech, jak by to očekával.

Snape se se zavrčením opřel zpět do polštářů. Možná jen hledal potíže na místě, kde žádné nebyly. Ale i tak neměl v úmyslu nechat Harryho prospat ráno, když on byl vzhůru. Chrápal a na polštáři vedle úst se mu vytvořila malá skvrna slin. Loktem do kluka šťouchl.

„Neh,“ zasténal Harry a cukl sebou.

„Je na čase vrátit se do nebelvírské věže, Pottere,“ rozkázal Snape krutě. „Pospěš si, než odhalí, že jsi zmizel.“

„Bože,“ zaúpěl Harry a hypnotizujícím pohybem pohnul bledým ramenem. Odstrčil si vlasy z očí a protřel si nos. „Kolik je?“

„Skoro šest!“

„Cože?“ Harry se na posteli okamžitě napřímil a vykulil oči. „Kurva, Neville je vždycky vzhůru, proč jsi – ty parchante.“

„Nechutná slova hned takhle po ránu, pane Pottere,“ deklamoval Snape, naklonil se a políbil jej. Pak nad tou chutí protáhl obličej. „A nejen slova.“

„Nikdy předtím sis nestěžoval,“ zabručel nevrle Harry a praštil sebou zpátky do postele, zdálo se, že jej ten polibek ani v nejmenším neuchlácholil. „To je nejspíš tím jídlem. Stále ho můžu cítit.“ Přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Nehodláš znovu spát, že ne?“ zeptal se Snape dotčeně.

„Proč ne,“ zamumlal Harry a už zněl, že napůl spí.

Snape dovolil své podrážděnosti, aby jej donutila k přiznání. „Nejspíš jen doháníš ztracený čas. Poslední dobou nespíš.“

To mu získalo odezvu. Harry vystrčil hlavu zpod pokrývek a probodl jej zeleným pohledem.

„Jak to víš?“

„Protože vypadáš vyčerpaně,“ pravil Snape nevzrušeně. „Dokážu to poznat. Jsem tím nejvšímavějším a nejohleduplnějším milencem.“

Harry si odfrknul, ale nevyzvídal dál. Snape věděl, že nebude. Snape byl jeho milencem, a proto mu Harry věřil. Protrpěl jen to nejkratší bodnutí svědomí, které zmizelo, když si sám sobě připomněl, že bude v Harryho nejlepším zájmu, pokud Snape zůstane dobře informovaný.

„Nejsem vyčerpaný,“ prohlásil Harry. „Jen prostě nepotřebuju spát. To je vše. Ty bys to měl znát.“

„Cože?“ Snape nenáviděl, když byl zmatený. „Co bych měl znát?“

Nyní to byl Harry, kdo se zatvářil zmateně. „To se spánkem. Já prostě nespím. Kromě poslední noci jsem vážně nespal celé měsíce. Proč, to není normální?“

„Normální?“ Snape na něj zíral. „Ty pitomý kluku, ty si myslíš, že lidé nespí? Proč by to mělo být normální?“

Harry se naježil. „Kdo si myslíš, že jsi, že mě nazýváš hloupým? Jen jsem si myslel – myslel jsem si, že možná dospělí kouzelníci nepotřebují tolik spánku jako děti. A i tak, já nejsem unavený. Je mi fajn. Proč bych si to myslet neměl?“

Snape si uvědomil, že si kouše ret, a přinutil se přestat. Nejspíš to nebylo tak hrozivé odhalení; slyšel vzácně o lidech, kterým stačilo jen pár hodin spánku denně, a netrpěli kvůli tomu žádným negativním vedlejším efektem. Ale u Harryho Pottera –

„Bolí tě jizva?“ dožadoval se. „Nezdají se ti další sny nebo vize?“

„Ne,“ odsekl Harry stále uraženě, jako kdyby jej Snape nikdy předtím pitomcem nenazval. Absurdní. „Už si nepamatuju žádné své sny. A to si vždycky vybavuju, když mi sny posílá Voldemort.“

„Vždy?“ naléhal Snape. „Pokud si nepamatuješ žádný svůj sen, jak si pak můžeš být jistý – “

„Propána!“ Harry se posadil a překřížil si paže. „Jak mám asi tak něco podobného dokázat? Co chceš udělat, přečíst mi mysl?“

„Mohl bych ti ‚přečíst mysl‘,“ prozradil Snape tiše, „ačkoliv je to dost neohrabaný způsob, jak to označit. Kdybys k tomu svolil, udělal bych to.“ Harrymu upadla čelist. „Mohlo by to být rozumné. Nechceme riskovat, když jde…“

„Ne!“ zařval Harry. „Nedovolím ti to – nikomu nedovolím vrtat se mi v hlavě! Ty to umíš? Dělal jsi to někdy?“

„Tobě ne,“ odmítl Snape a ze všech sil se snažil, aby nezněl tak obranně. „Máš co skrývat, Pottere?“

„Jistěže ano,“ vyštěkl Harry, čímž Snapea zaskočil. „Ty ne?“ Přelezl muže a vstal z postele. „Kde je záchod?“

Alespoň ten spratek stále musí čůrat.

„Dál v chodbě,“ zavrčel Snape. „Ale nepros mě, abych na něj pro tebe použil čistící kouzlo.“

Harry protočil oči a přes svoji nahotu si přehodil neviditelný plášť. Během následujících několika minut se Snape snažil vymyslet lstivý plán, jak Harryho donutit přiznat se k tomu, co chce Brumbál slyšet, ale to nejlepší, na co se vzmohl, bylo jen roztrpčené podráždění. Jako kdyby se nesnažil pomoct! Jako kdyby dotyk jeho myšlenek byl příliš nečistý, než aby měl povoleno pošpinit mysl Harryho Pottera! Ten kluk měl ale drzost. Existovala dokonce i možnost, že se Voldemort nějak vměšoval do jeho hlavy, a tudíž odmítal nechat ji prošetřit –

Snapeův hněv se vytratil. Na jeho místo nastoupil strach. Strach o Harryho a uznával, že i o sebe. Co když Voldemort Harryho ovlivňoval na úrovni tak hluboké a subtilní, že to ani Harry nedokázal zachytit? Snape v současné době nemohl Temnému pánovi upřít jakoukoliv schopnost, dokonce ani vstání z mrtvých. Napínal paměť, aby si rozpomněl na zamžené události předešlé noci, a když se hodně snažil, zjistil, že si dokáže vybavit útržky pocitů; Harryho podivný drobný úsměv, zářivé světlo jeho očí, způsob, jakým popadl Snapea za levé předloktí – předloktí se Znamením zla –

Snape měl pocit, jako že mu bude špatně. Jak mohl být tak nedbalý? Všechny známky zde byly přítomny, třebaže na ně Harry odmítal brát zřetel. Neměl čas jej ztrácet. Musí přimět Harryho podívat se na to rozumně a pak musí informovat Brumbála, ať se to Harrymu líbí nebo ne.

V tu chvíli se dveře skřípavě otevřely a zase zavřely. Snape zaslechl k posteli přicházet nahá chodidla a donutil se nesáhnout pro hůlku. (Která byla pod tou zatracenou postelí, upustil svoji hůlku a nechal ji zakutálet se pod postel!) Nechť se včera přihodilo cokoliv, Harry vypadal, že má dnes ráno nad sebou nadvládu. Dokonce ani ďábelská genialita Pána zla nedokázala napodobit ten trucovitý, vzdorovitý postoj. Snape s Harrym teď pár minut byli oddělení, pravda, ale Snape pochyboval, že by se Voldemort snížil k tomu posednout někoho na záchodové míse. To neodpovídalo jeho smyslu pro drama.

Harry se zašustěním spustil svůj plášť a posadil se na postel u Snapeových nohou, samozřejmě stále nahý, a probodával jej pohledem. Snape nakrčil obočí a ze všech sil se snažil číst v Harryho tváři a v očích, jež znal lépe než kdokoliv jiný. Alespoň tím si byl jistý.

„Harry, musíš mi věřit,“ nabádal jej tak klidně, jak jen uměl. „Potřebuji se podívat.“

„Není nic, co bys tam mohl vidět!“ odsekl Harry. „Já ti věřím, to ty víš, ale není to třeba. To není jen tebou. Nedovolil bych to nikomu.“

„Kolik si pamatuješ z včerejší noci?“

Harry zamrkal a zatvářil se zmateně.

„Kolik?“ zopakoval Snape.

„Já – všechno, proč bych neměl? Co se snažíš – “

„Vážně? Vyprávěj. Řekni mi vše, co se stalo.“

Harry se zbarvil do dosti atraktivního odstínu rudé.

„Všechno? Ehm… my… došli jsme sem, dělali jsme to dvakrát a pak jsme spali. Pak jsme se najedli a ty sis mě vzal a pak jsme zase spali.“

„A?“

„A pak jsme se vzbudili,“ prohodil Harry rozčileně. „Co myslíš tím ‚a‘?“

Snape cítil, jak mu zamrzly vnitřnosti. „Nepamatuješ si nic jiného?“

„Ne. No…“ Harry znovu zrudnul. „Vzpomínám si – ale je to trochu zamžené. Nejsem si jistý, jestli to byl sen nebo ne. Ale myslím, že si pamatuju, že jsem já, no víš.“ Mávnul rukou mezi nimi. „Tě udělal. Jako nahoře.“

Snape měl dojem, jako že se mu úleva vřele prohání tělem. Ale…

„Ano,“ pravil opatrně. „Proč je to zamžené, když zbytek je jasný?“

Harry pokrčil rameny a zčervenal ještě víc.

„Netuším,“ odvětil. Pak se zamračil. „Ale dělal jsem to já, pokud to chceš vědět, takže se neboj. Neošukal tě Voldemort.“

Snapeova úleva zčista jasna zmizela a on zavrčel: „Jako kdyby to bylo něco, o čem bys měl žertovat – “

„Proč ne?“ vyštěkl Harry a slezl z postele, začal se prohrabávat hromadou oblečení na podlaze, dokud nenašel své spodní prádlo. „Už se o tomhle dál nebudu bavit. Je to směšné. Kdyby byl v mé hlavě, tak bych to věděl, jasné?“

„Tím si nemůžeš být jistý – “

„Myslím, že je načase jít k Taškářovi,“ rozhodl se Harry, který si natahoval kalhoty a odmítal se podívat na Snapea.

„Ty mrzutý spratku!“ vykřikl Snape, než se stihl zastavit. Harry se otočil a probodl jej pohledem, tvář měl jasně červenou, a ne tím atraktivním způsobem. „Jestliže nedokážeš prohlédnout své vlastní malicherné starosti, abys pochopil, jak je tohle důležité – “

„Protože tobě to tak dobře jde,“ přerušil jej Harry hlasem tichým a poklidným. To donutilo Snapea zastavit. „To říká ten pravý, co? Podívej, takhle jsem vážně nechtěl, aby to dopadlo. Prostě to nech být, dobrá?“

Snape by ho nejradši uškrtil.

„Pokud na tom trváš, Pottere.“ Vstal z postele s veškerou důstojností, na kterou se nahý muž může vzmoct, a začal se oblékat. „Mimochodem, abych nezapomněl, všechno nejlepší k narozeninám. Tohle byl tvůj dárek.“

Spatřoval perverzní potěšení při možnosti sledovat způsob, jakým se Harryho rty svraštily, jako kdyby cucal citrón. Pak ke Snapeově překvapení Harry krátce pokrčil rameny a nechal nasupený výraz sklouznout z tváře. Dokonce se i trochu usmál.

„Lepší než lektvar,“ řekl. Pak, když si Snape zapínal košili, Harry dodal: „Poslouchej…“ Muž se na něj krátce podíval. „Jsem rád,“ pokračoval mladík váhavě. „Rád jsem tě viděl, víš. Dokonce i když – no, je to lepší než – no, víš, jsem rád, toť vše,“ zakončil. Pak se rozpačitě, tajnůstkářsky usmál a znovu pokrčil rameny.

Za většinu normálních okolností by tím Snape byl okouzlený, možná by dokonce i zapomněl na svůj vztek. Ale teď se obával, takže zvládl akorát tak podrážděně zavrčet a ignorovat způsob, jakým Harrymu ztuhl úsměv. Dooblékli se v tichosti a Harry se opět skrčil pod pláštěm, pod nímž pak následoval Snapea ze schodů.

Snape barmanovi zaplatil za pokoj a za jídlo a ostře pocítil, jak ty drahocenné galeony opouštějí jeho kapsu. Vyšel ven, na prahu mírně prodlel, jako kdyby odhadoval ulici, zatímco Harry proklouzl dveřmi, jež přidržoval.

Pak zamumlal: „Tudy,“ a zamířil postranní ulicí, namísto přímo k Taškářovi. Když pozorně naslouchal, chvíli slyšel, že jediné kroky jsou tu ty jeho; o vteřinu později tiché šoupání naznačilo, že jej Harry následuje. Bylo snadné najít po straně cesty tiché zákoutí. Takto brzy ráno nebyly ještě otevřené žádné obchody a procházelo se jen velice málo lidí.

Polkl svoji pýchu. Harrymu se nakonec samozřejmě omrzí, ale k čemu bylo odehnat chlapce od sebe předčasně? Aneb bylo třeba zvážit větší riziko. Pokud by Harry neměl pocit, že se může v případě potíží obrátit na Snapea, na koho by se potom obrátit mohl? Na Blacka?

„Musíš pochopit,“ promluvil potichu a snažil se nepříliš pohybovat rty, „že mám o tebe starost. Klidně na to neber ohled, ale je to tak.“ Štvalo ho to, tato slova. Za ním se ozvalo další zašoupání nohama a pak ucítil jemný tlak neviditelné ruky na svém lokti. „Řekneš mi,“ pokračoval Snape skrz zaťaté zuby, „kdyby se něco – cokoliv – dělo. Slyšíš?“

„… Jo,“ souhlasil Harry nejistě. Ruka ze Snapeova lokte sklouzla. Chvíle, až příliš dlouhá, utekla. Snape zatnul zuby, pak se otočil a jako bouře se pustil ulicí s neodbytnou tvrdou bolestí v hrudi. Nezastavil se, aby naslouchal kročejům.

Tentokrát to vzal dozadu k zadnímu vchodu Taškáře, preventivní opatření, které chtěl učinit i posledně nebýt strachu, že by neohlášeně narazil na Blacka. Obchod ještě otevřeno neměl a dveře byly zamčené. Snape sáhl pro hůlku, ale Harry zamumlal: „Ne. Třetí cihla nalevo, nahoře u dveří.“ Snape protočil očima, odpočítal cihly a jemně tu správnou zmáčkl. Narazila do jeho prstů, jako kdyby byla vyrobená z houby. Dveře tiše klaply, ale neotevřely se.

„Teď musíš říct nějaký ťuk ťuk vtip,“ zamumlal Harry.

Snape zíral dolů na svůj loket. „Cože musím?“

„Říct ťuk ťuk vtip. Je to žertovný obchod. To je způsob, jak projít tímhle vchodem, když je zamčeno.“

„Já neznám žádné vtipy. Řekni nějaký ty. Ty jsi tím, kdo se potřebuje dostat dovnitř.“

„Neznáš žádné vtipy? I ty nějaké znáš. Každý zná.“

„Odmítám tu stát a mluvit se svým loktem o vtipech! Prostě nějaký řekni, Pottere!“

Podrážděný výdech zafuněl znepokojivě blízko Snapeova ucha.

„Dobrá. Ťuk ťuk,“ zašeptal Harry ke dveřím.

„Kdo tam?“

Snape se rozhlédl kolem po zdroji toho rozčilujícího slabého hlásku, než si uvědomil, že pod koulí na dveřích se klíčová dírka hýbe jako ústa.

„Ehm… ach…“ Zdálo se, že se Harry dostal do prekérní situace. Snape protočil oči. „Nehty.“

„Nehty kdo?“

„Nech ty svý ruce dál ode mě,“ odvětil Harry s poněkud menší okázalostí, než co si typický vtip žádal.

„Nebyl příliš dobrý,“ povzdechla si koule na dveřích.

„Nemusí být dobrý,“ zasyčel Harry. „Prostě mě pusť dovnitř! George mě očekává, dobrá?“

„Dobrá,“ zareptala klika. „Ty dnešní vtipy. Kdybyste jen slyšeli ty, co vymýšlel pan Taškář na svém vrcholu…“

„Ušetři mě,“ zamumlal Snape pod vousy, když se dveře konečně se zavrzáním otevřely. Vešel za Harrym dovnitř. Obchod byl tmavý a tichý. Snape se rychle rozhlédl kolem a neviděl žádné známky po potížích, ale ani žádné známky života.

„Budou ještě nahoře spát,“ oznámil Harry. „Jsme tu trochu brzy.“

„Tak tedy půjdeme nahoru a vzbudíme je,“ rozhodl Snape a rozešel se do schodů. „Nenechám tě samotného v prázdné budově.“

„Ne!“ Harry popadl Snapea za loket a zněl neočekávaně panicky. „Prostě je nech! Budu v pořádku, Severusi, vážně.“

Severus nenáviděl, když mluvil k čistému vzduchu.

„Sundej si ten zatracený plášť. Očekává se, že tady budeš.“

„Ale ty ne! Možná ty by sis měl vzít ten plášť.“ Snape cítil, jak jej Harry probodává pohledem. „Sundám si ho, pokud nepůjdeš nahoru.“

„Fajn.“ Snape na Harryho přes rameno pokrčil rameny. Jako kdyby za těchto okolností Weasleyova dvojčata zavraždil? Harry upustil plášť a pospíšil si vzhůru do schodů, cestou volal: „Frede, Georgi? Jsme, hm, tady. Brzo.“ Snape zaslechl ťukání. „Jen, ehm, vám dávám vědět… takže… jo.“ Snape zaslechl matné zaúpění, podle kterého si mohl pouze domýšlet, že je to výsledek toho, kterak se dva páchnoucí zrzkové probouzejí.

„Čas jsou peníze, Weasleyové,“ zavolal svým nanejvýš nepříjemným hlasem. „Jistě si nechcete nechat ujít jich víc, než musíte?“

Harry seběhl po schodech dolů a probodl jej pohledem.

„Proč jen musíš být takový bastard?“ vyhrknul.

„Toho sis všiml až teď?“ promluvil Snape chladně.

„Myslel jsem dneska! A včera v noci. Bylo to…“ Harry se zarazil, zavřel oči a protřel si čelo.

„Tvá jizva?“ otázal se Snape ostře.

Harry na něj jen nasupeně zíral. „Obyčejná bolest hlavy, díky. Nedokážu si představit proč.“ Seshora se ozvaly údery a Harry se Snapem se podívali ke stropu, jak se Weasleyho nohy začaly šoupat po pokoji. „No, jsou vzhůru,“ konstatoval Harry upjatě. „Hádám, že můžeš jít.“

Snape sevřel pěsti. „Domnívám se, že mohu.“

Harry se zatvářil zkroušeně. Snape se po celý minulý rok velice usilovně snažil zvyknout si na ten pohled. Jen Merlin ví, jaký z toho míval kdysi požitek; nezvyklé ale bylo, jak se nyní pro něj stal nesnesitelným, zvláště když jej způsobil on a zvláště když netušil, jak jej zaplašit. Netypicky zjistil, že je na vážkách. Jeho pýcha si žádala, aby okamžitě z obchodu odešel, zatímco další zrezivělý instinkt jej nabádal, že by měl něco říct. Ale co?

„Já se snažím, Pottere,“ nakonec vyjel.

Harry vypadal překvapeně.

„Já vím, že ano,“ odvětil. Opustil patu schodiště a přešel se postavit před Snapea, aby si tak mohli povídat tišeji. „Poslední dobou je to tak divné,“ řekl. „Jak jsem ti říkal. Nevím proč. Chci, aby to bylo jako předtím. Chci – potřebuji – aby tohle, aby to pro nás bylo normální.“

Snape jej popadl za ruku, příliš rychle. „Nikdy jsme nebyli a nikdy ani nebudeme ‚normální‘,“ prohlásil.

Harrymu zkroutil rty.

„Jo… ale to je normální pro nás,“ tvrdil. „Víš, co tím myslím. Prostě se jen dál – víš – budeme snažit, jak jsi říkal. Okej?“

Snapeova mysl se neochotně v krátkosti vrátila ke konci školního roku, kdy Harry nešikovně navrhoval, zda by k sobě na veřejnosti nemohli být ‚milejší‘. Jeho záměry byly jasné. Tohle se zdálo být podobným vyhlášením záměru a Snape si nebyl jistý, jak odpovědět. Věděl, že si Harryho nechá tak dlouho, jak to bude možné, a stejně tak věděl, že to nebude možné navždy. Ale říct jednu či druhou věc nahlas –

Harry si kousal ret.

„Přál bych si, abych si to pamatoval lépe,“ ozval se znenadání. „Včerejší noc. To, jak jsem byl nahoře. Chci říct, že si něco z toho pamatuju, ale vsadím se, že to bylo vážně skvělé.“ Podíval se úzkostlivě.

Snapeovy obavy ohledně jedné věci zmizely a nahradil je strach o cosi daleko podstatnějšího. Proč si to Harry nepamatoval?

„To bylo,“ potvrdil a doufal, že zněl klidně. „Byl jsi lepší, než jsi měl právo být.“ Úleva na Harryho tváři by přiměla jiného muže ke smíchu. „Samozřejmě potřebuješ cvičit, aby ses stal skutečně zdatným.“ Nyní Harry rozhodně zářil. Jeho nálada se měnila tak rychle – a s Harrym se nějak dokázala měnit i Snapeova nálada místo toho, aby jako dřív zůstával nahněvaný nebo v depresi, dokud by se jimi nevyčerpal.

Na schodišti zazněly kroky. Snape si rozhodně nepřál být vilně sledován Weasleym, když se poddává každému nutkání svého slabého, chvějícího se srdce. Popadl Harryho za ramena a rychle jej políbil; Harry mu polibek tvrdě oplatil a chytil jej za košili. Snape mu naposledy zmáčkl ramena, načež vyšel zadním východem dřív, než dvojčata vstoupila do místnosti.

¤¤¤¤¤

Vrátil se letaxem do Bradavic jako chudý muž. Dokonce i ubytování tak ubohé jako to, co poskytovala Prasečí hlava, značně zatížilo jeho rozpočet. Ale nebyla to jeho značně tíživá finanční situace, která Snapeovi v současné době ležela v hlavě. Místo toho si sklepal prach, když opouštěl krb, pověsil si plášť úhledně u dveří svého bytu a vyšel ven do chodby, zamířil po schodech vzhůru ze sklepení.

Po pár minutách chůze míjel chrlič a stoupal k ředitelově kanceláři. Myslel na to, jak zděšený by Harry byl, kdyby se dozvěděl, že o něm Snape podává hlášení (což kdyby měl nějakou prozíravost, by si domyslel); jak naštvaný by byl na Snapea; jak zrazený.

Existovalo, pomyslel si Snape, když vstupoval do pracovny, mnoho rozličných typů zrady. Některé byly horší než jiné.

Brumbál vzhlédl, když Snape vstoupil, obočí se mu v očekávání zvedla. Usmál se, otevřel pusu, aby jej pozdravil, ruka se mu již vznášela nad miskou s citrónovými bonbony na stole.

Snape jej přerušil ještě dřív, než vůbec mohl začít.

„Musíme si promluvit,“ řekl.

¤¤¤¤¤

Harry dvojčatům namluvil, že již snídal se Snapem. Nenechal se tou lží příliš zatěžovat. Koneckonců se včera donutil sníst odpornou večeři ve jménu lásky a nechápal, proč by se měl dusit ovesnou kaší pro Freda a George Weasleyovi. Nyní Weasleyovi v tichosti připravovali obchod na otevření, zatímco Harry seděl a přemítal vedle barelu plného smradlavých výbušnin. Nechali jej být, když vycítili jeho špatnou náladu. Když zdusali dolů a spatřili jej u paty schodiště, Georgeovi stačil jediný pohled na něj, než vyklenul jedno zrzavé obočí a prohodil: „Hádám, že ses se mnou tak skvěle neměl. Nedovol svému kmotrovi mě zabít, okej?“

Harry neměl v úmyslu nechat Siriuse zabít kohokoliv, a nejméně ze všeho George či Severuse, když už na to přijde. Ale ocenil to Severus? Nemyslel si. Vidět svého milence včera tak zahořklého a roztrpčeného, protože – proč? Protože mu Harry poslal vzkaz, jenž vyzníval trochu panovačně? To bylo směšné. Pokud chtěl Severus vědět, co to panovačnost znamená, měl by na pár hodin zůstat s Hermionou. Ale to by Severus neudělal, nikdy to neudělá, protože musejí udržet tohle tajemství a nesmějí jej nikomu prozradit.

A po dvou měsících, dokonce ani ne po tak dlouhé době, se zdálo, jako kdyby pochyboval o Harryho ochotě udělat to, co bylo třeba udělat. Jako kdyby nějak zapomněl vše, čím si minulý rok prošli, všechny oběti, které podstoupili, a všechna nebezpečenství, jež přestáli, jen aby byli spolu. Myslel si Severus, že víc jak měsíc se Siriusem Blackem změní na tohle všechno Harryho názor? Očividně si to myslel. Harry by ho nejradši nakopl. Jeden krok kupředu, dva zpátky, takhle to se Severusem Snapem bylo vždy.

Sirius dorazil něco o hodinu později. Harry si s Fredem a Georgem vyměnil sotva všeho všudy čtyři slova, ale když do obchodu vešel Sirius, Harry mu předvedl divadlo plné úsměvů, vypadal potěšeně a uvolněně. Dokonce i políbil George na tvář. George se zarděl, zatímco Fred to udiveně sledoval. Sirius se zakřenil.

„Jsem rád, že jste si to užili,“ konstatoval.

Harry jej obdařil tím nejradostnějším úsměvem.

„To my vždy,“ zalhal. „Mám pravdu, Georgi?“

„Jasně,“ potvrdil George a sám se zvládl napjatě usmát. „Vždy.“

Sirius se zatvářil kajícně.

„Je mi líto, že tě musím odvést,“ omluvil se.

„Och, ne,“ prohlásil Harry rychle. „George má kupu práce v obchodě, včera jsem tě od ní zdržoval, že, Georgi?“

„Jo,“ potvrdil George. „Mám toho hodně co dohánět. A taky tě uvidím za pár dní v Doupěti,“ dodal v záblesku inspirace, díky čemuž se na něj Harry vděčně usmál.

Sirius přikývl. „Dobrá tedy,“ přikývl a na všechny tři se láskyplně podíval. „Tak to abychom se vydali na cestu.“

Harry za Siriusem vyklopýtal z obchodu a společně se rozešli ulicí. Harry se nutil nerozhlížet se po Severusovi, který stejně tvrdil, že se letaxem přesune hned nazpět do Bradavic. Bylo hloupé doufat, že se zdrží jen kvůli slabé příležitosti ještě jednou nakrátko zahlédnout Harryho. Zvláště vzhledem k náladě, v jaké se nacházel. Harry si hlasitě povzdechl, než se stačil zarazit.

Sirius, jenž si jeho povzdech desinterpretoval, řekl: „Brzy se s Georgem zase uvidíte, Harry. Ale vím, že se to v tvém věku zdá jako věčnost.“

Harrymu se podařilo usmát a přikývnout. Sirius – to nebylo komplikované. Sirius ho miloval. Miloval jej bez ohledu na cokoliv. Nebo ne? Miloval by Harryho stále, i kdyby věděl, co Harry vyváděl vprostřed noci se Severusem Snapem? Nejspíš ano, došel Harry k závěru. Všechnu vinu by hodil na Snapea, prohlašoval by, že byl Harry nevinný, že byl pod matoucím kouzlem nebo tak něco… a i kdyby akceptoval, že Harry má do toho vztahu stejně co mluvit co Severus, odpustil by mu. Byl věrný. Loajální. Jako pes, nebo dokonce jako Mrzimor. To nebyla špatná věc. Sirius by mu odpustil, protože ho miloval. Sirius by jej jen tak neopustil.

Harryho srdce se cítilo plné, až přeplněné při těchto myšlenkách. Cítil se nevěrný, že o tom vůbec přemýšlel, skoro jako kdyby tvrdil, že Sirius je lepší osobou než Severus. Měl pocit, jako kdyby si mezi nimi vybíral, ačkoliv to nedělal – učinil své rozhodnutí již před měsíci. Ale bylo tak úžasné myslet si, vědět, že na světě existovala jedna osoba, která jej milovala jako Sirius – bezpodmínečně. Jeho rodiče jej tak milovali. Všichni to tvrdili.

Harry zíral za zem, zatímco kráčeli, a přál si, aby jeho hrdlo nebylo tak stažené.

¤¤¤¤¤

Brumbál byl zticha poté, co Snape dokončil vypravování. Ve skutečnosti byl zticha dost dlouho. Snape měl potíže přečíst výraz jeho tváře. Byla zamračená a zamyšlená, ale když šlo o Brumbála, mohlo to znamenat nespočet rozličných věcí.

„Pověz mi, co říkal,“ ozval se Brumbál po nejdelší chvíli Snapeova života, „co nejpřesněji si dokážeš vzpomenout, Severusi.“

„To je právě ono, pane řediteli,“ prohlásil Snape frustrovaně. „Já sám mám potíže si vzpomenout. Byl jsem tam. Slyšel jsem ho mluvit. Vyděsilo mě to a bál jsem se o něj – a jsem si dost jistý, že jsem si vše pamatoval bezprostředně po, ach, poté, co ten rozhovor skončil. Ale nyní… je to, jako kdyby vše jaksi vybledlo…“

„Kdy se tohle stalo, během vašeho společného času?“

Snape se rozkašlal. „Ach… pozdě v noci… nedokážu odhadnout kdy přesně. Po půlnoci, nejspíš hodinu či dvě po byla doba, kdy jsme vedli tuto konverzaci.“

Brumbál přikývl. „A tvrdíš, že Harry vypadal… jinak?“

Snape na páteři ucítil lehký dotyk hrůzy. Nepamatoval si každý detail této speciální episody, ale na tohle si rozhodně vzpomínal.

„Ano. Jinak. A předtím mi říkal, že nic se mu nezdá ‚normální‘ a že tomu tak bylo celé léto.“ Snažil se do svého hlasu nepromítat obvinění. Kdybys mu jen dovolil zůstat se mnou – „Myslel si,“ dodal Snape ostražitě, „že je to možná proto, že se s Blackem ještě navzájem moc dobře neznají.“

Brumbál znovu přikývl. „Sirius mi vyjádřil stejnou obavu,“ prohodil zamyšleně. „Cítí se s chlapcem vykolejeně – ne zcela jako rodič a ani ne zcela jako přítel. Je to pro něj složitá pozice, Severusi.“ Snape musel tvrdě bojovat, aby se jízlivě neušklíbnul. To Brumbál vážně věřil, že mu není absolutně u zadku, jak složité je pro Siriuse Blacka vybudovat si blízký vztah s Harrym Potterem? „Více mě znepokojuje to,“ pokračoval Brumbál, „co jsi mi vyprávěl o Harryho, ach, noční epizodě. Jsi si jistý, že si nedokážeš vybavit nic víc?“

„Bylo vážně pozdě,“ hájil se Snape s pocitem, jako že je obviňován z něčeho, čemu ani nedokázal porozumět, natož vysvětlit. Nebylo by to poprvé. „Nejspíš,“ dodal svým maximálně vemlouvavým hlasem, „Potter jen potřebuje být pod větším dohledem, než byl. Je zřejmé, že nemá pocit, že by se mohl svěřit Blackovi. Možná pokud by byl pro zbytek letních prázdnin přemístěn sem…“ Koneckonců zbývalo jen něco málo přes měsíc. Black získal lví podíl na času stráveném s Harrym a nemohl si stěžovat.

Brumbál se zatvářil nešťastně. „Nechtěl jsem to zvažovat,“ přiznal. „Chlapec potřebuje strávit čas se svým kmotrem. Čas s přáteli. Čas daleko od školy.“ Čas daleko ode mě, domyslel si Snape, a musel potlačit náhlý příval nenávisti. Opět pro jednou se podivoval, proč vůbec Brumbál dovolil, aby jejich románek začal, pokud si nyní myslel, že je to tak katastrofální nápad. A na druhou stranu – pokud to bylo tak katastrofální, proč vůbec dovolil, aby to pokračovalo? Co Brumbál doufal, že získá tím, že bude hrát takto na dvě strany? Na jakou stranu se vlastně přikláněl?

„Ale jak jsi říkal,“ pokračoval Brumbál, „možná bude pro něj příjemnější svěřovat se tobě. Nejspíš bude nejlepší nechávat jej na místě, kde na něj můžeme blížeji dohlížet… ano…“ Snape by se s radostí utápěl v náhlém návalu vítězství, kdyby se tak zoufale netoužil dozvědět víc o tom, o čem Brumbál přemýšlel. Jak od něj Brumbál očekával, že Harryho ochrání, když ani nevěděl, před čím ho má chránit?

„Dobrá tedy,“ ozval se Brumbál znenadání, „vím, co udělám. Zdá se mi kruté vyrvat Harryho od přátel před jeho narozeninami – Sirius mi říkal, že plánují je s Harrym společně oslavit v chatce a pak na druhý den se vydat do Doupěte, nezní to krásně? Myslím, že po oslavách v Doupěti zavolám Harryho zpátky sem. Jelikož jste se mi jak ty, tak Sirius svěřili, že Harryho jizva nebolí a že nemívá žádné neobvyklé sny, pak si myslím – doufám – že můžeme vyloučit Voldemortův vliv. Budeme to muset opatrně prověřit, ale i tak… no.“ Brumbál usrkl čaj a na Snapea se vlídně usmál. „Děkuji ti za nanejvýš přínosné hlášení, Severusi.“

Snape se nedokázal déle ovládat, z toho smradu tajemství se mu dělalo nevolno. Obyčejně to byl zápach, se kterým byl srozuměn a žil s ním po celý svůj život, ale když se to týkalo tohohle, když se to týkalo Harryho a nějakého monstra, které Snapea ani nedokázal vidět –

„Řediteli, odpusťte mi, že se ptám tak zpříma, ale co je to, po čem se máme s Blackem dívat? Pokud Pottera nesužuje Temný pán, co jiného by to mohlo být? Jistě ten kluk nemá na seznamu další starosti?“

Brumbál si jej v tichosti jen dlouze prohlížel.

„Harry Potter od okamžiku, kdy se narodil, má na seznamu velké množství starostí,“ prohlásil. „Nechme to prozatím být. Ale nadnesl jsi excelentní nápad: ty a Sirius máte na Harryho dohlížet, ne? A vážně by nebylo spravedlivé Siriusovi Harryho vzít, zrovna když se začali poznávat. Pokud snese odloučení od ministerské chatky, myslím, že pozvu do Bradavic i jeho.“

Snapeovi se protáhl obličej tak silně a tak rychle, až si byl jistý, že mu čelist upadne až na podlahu. Ten všetečný – zlomyslný – sadistický –

V návalu vzteku se nechal Brumbálem vystrčit ze dveří a byl napůl cesty dolů na schodišti, než si uvědomil, jak snadno se nechal rozptýlit od odpovědi na svoji otázku.

¤¤¤¤¤

31. července

Sirius žalostně shlédl na sváteční dortíky, které zpustošené zachránil z trouby. Jen dva vypadaly jedle. Což bylo v pořádku – zbyl alespoň jeden pro každého, a do toho Harryho bude moci zabodnout svíčku. Jen to bylo tak ubohé. Molly Weasleyová by se mu vysmála do obličeje. Jamesova matka, paní Potterová taktéž. Kdykoliv Sirius poté, co utekl z domova, oslavoval narozeniny u Jamese, měla pro něj nachystaný lahodný dort, patro za patrem s lákavě našlehanou polevou. Tohle si Harry zasloužil. Harry si zasloužil víc než to vzhledem k tomu, že byl ve skutečnosti Potter, zatímco Sirius pouze předstíral.

Ale i tak měl chlapec měsíce na to, aby si zvykl na představu, že jeho kmotr nebyl a nikdy ani nebude šéfkuchařem. Nebude mu to vadit. Posledních pár dní byl pozoruhodně přátelský; zamlklý, ale pozoruhodně přátelský. Sirius předpokládal, že návštěva jeho přítele byla přesně to, co potřeboval, a měl radost, že se konečně v něčem nemýlil. Narozeninové dortíky se teď nezdály tak zlé a navíc zítra pro Harryho bude mít řádný dort nachystaný Molly. Tohle může být jen takový vtípek mezi nimi dvěma. A také si myslel, že se mu docela zadařilo sehnat Harrymu dobrý dárek: opravdovou prvoklubovou tréninkovou zlatonku, podepsanou nikým menším než Joeym Jenkinsem. Harry s ní bude moct buď trénovat, nebo ji strčit za vitrínu a obdivovat.

„Harry!“ zavolal a umístil svíčku do toho nejméně spáleného zákusku. „Tvá narozeninová hostina je připravena!“

Harry vešel do kuchyně s křivým úsměvem, z kterého Siriusovi vždy poskočilo srdce, protože takto se často usmívala Lily.

„Vím, cítil jsem to,“ přiznal. „Mmmm.“

Sirius se nestydatě zazubil. „Co si stěžuješ? Dostal jsi ten nejlepší z – “ kolik jich původně bylo? „ – osmi. Nechci, aby můj kmotřenec byl vybíravý.“

Harry nakrčil nos a pak se mu tvář uvolnila, když si sedal.

„Je to skvělé, Siriusi, vážně. Předtím jsem vždycky musel zůstávat na narozeniny u Dursleyových. Až na první rok v Bradavicích, Hagrid mě tehdy šel vyzvednout…“ Harry se zasmál. „Také mi upekl dort.“

„Hagrid ti upekl dort?“

„Jo.“

„Bylo to takový, jaký si myslím, že bylo, ne?“

„Ó ano. Ale úmysly se počítají, víš?“

„A v duchu toho…“ Sirius před Harryho rozmáchlým gestem položil talíř a hůlkou zapálil tu jedinou svíčku. „Něco si přej!“

Harry se zatvářil nečekaně vážně, dokonce si i skousl ret. Pak se znovu polovičatě křivě usmál.

„Jen se na mě podívej,“ řekl. „Přemýšlím tak usilovně o narozeninovém přání, jako kdyby to byla skutečná magie…“ A pak než Sirius stačil cokoliv odpovědět, svíčku sfoukl.

Sirius chvíli sledoval knot, jak kouří – zapomněl přidat ten trik, který svíčku vždy znovu zapálil, to byl dobrý vtip – než prohlásil: „No, nikomu neublíží přát si něco k narozeninám, že? Přání mohou být kouzelnější, než si myslíš, Harry. Přát si jakožto kouzelník má mnohem větší význam, než to má u mudlů.“

Harry otevřel pusu, aby něco dodal, ale náhle zhasla všechna světla.

Vzduch byl naráz ledový.

Sirius byl na nohou dřív, než si to stihl uvědomit, a mluvil ještě dřív, než si logicky mohl odvodit, co se stalo.

„Bezpečné místo v hájku. Běž. Okamžitě. Utíkej.“

¤¤¤¤¤

Běž. Okamžitě. Utíkej. Harry věděl, co ta slova znamenají, ale přesto mu zrovna teď nedávala žádný smysl. Tohle se nemohlo dít, ne teď. Stoupnul si, protože stál Sirius, a věděl, že něco musí být špatně, když to Siriuse takhle rozhodilo, ale –

„Běž, Harry!“

„Moje hůlka je zamknutá – “

„ – v tvém kufru. Vím. Accio neviditelný plášť!“ Harry sledoval se vzdáleným pocitem, jak jeho plášť letí vzduchem, než jej popadla Siriusova ruka. Pak Sirius látku hodil Harrymu. „Spěchej na bezpečné místo. Já je zadržím.“

„Ne!“ vykřikl Harry. „A co ty – “

„Na bezpečném místě je alarm! Musíš tam jít a rozezvučet ho, aby tak Brumbál věděl, že na nás útočí. Je to, je to krb. Udělej to, a až se sem vrátíš, tak pro tebe už budu mít tvoji hůlku, ale teď proboha už běž! Oknem, neotevírej dveře!“

Další věc, kterou Harry věděl, bylo, že se protahoval kuchyňským oknem u stolu a uháněl po trávě a přes vřesoviště směrem k houštině stromů. Obloha venku naprosto potemněla, když se veliký černý mrak převalil jim nad hlavami a zakryl hvězdy. Slyšel řev, a když se zběsile za běhu rozhlédl kolem, spatřil bílé masky snášející se krkolomnou rychlostí příšeřím k chatce. Byly alespoň čtyři. Sirius už na ně otevřeným oknem pálil kouzla. Harry si musel pospíšit. Sirius je mohl odrážet jen nějakou dobu a Harry se letos toho naučil tolik, že rozezvučí alarm a pak, pak jim všem ukáže, nebyli ničím ve srovnání s ním –

Skrz burácení v uších zaslechl ženský hlas křičet: „Pošli kluka ven, krvezrádče!“ ale nedokázal poznat, zda Sirius něco odpověděl, protože se dostal příliš daleko, blížil se k okraji hájku. Kde to bylo, kde to – tamten strom, s tím velkým sukem ve výšce jeho ramene. Harry se vrhl vpřed, přitiskl dlaň na suk a zašeptal heslo: „Munimentum!“

Pak měl pocit, jako kdyby padal volným prostorem, propadal se do stromu, až na to, že stále ještě nenarazil na kůru, propadl skrz strom a do… někam jinam, někam, co nebylo ani tady ani tam. Cítil, jak se kolem něj obemknuly pevné popruhy kouzla, objaly jej, a to mu připomnělo, jak Severusovo kouzlo na jeho koštěti jej loni zachránilo před Nevillovým výbuchem zlatonky. Magie jej jakoby protahovala prostorem, jako přenášedlo, do malé, hnědé, zemité místnosti, která silně smrděla shnilým dřevem.

Kouzlo znenadání Harryho pustilo a mladík spadl na kolena. Co nejrychleji mohl, se vytáhl na nohy, shodil ze sebe plášť a rozhlédl se po pokoji. Sirius tvrdil, že tu bude krb, kterým Harry má zavolat Brumbálovi.

Harry neviděl ohniště. Neviděl vůbec nic, až na jedinou poličku se džbánkem čehosi, co vypadalo jako voda, a vedle ležel bochník chleba. Nebylo zde žádné okno, žádný krb, ani žádné křišťálové zrcátko, nic – možná ten džbánek nebo bochník byl přenášedlo? Harry se k nim rozeběhl, oba je popadl, ale po pár agonizujících minutách musel přiznat, že jsou prostě tím, čím se zdají být, a ničím víc. Bylo možné, že se dostal na nesprávné bezpečné místo? To nebylo možné, myslel si Harry a zoufale se rozhlížel kolem. Byl to správný strom, reagoval na správné heslo. Musel dál hledat. Musel něco najít.

¤¤¤¤¤

Sirius netušil, jak dlouho jeho zamykací kouzlo vydrží, když se jej pokoušeli v obou dveřích prolomit nejméně čtyři odhodlaní Smrtijedi. Aspoň se mu podařilo zavřít okno. Když došlo na chycení Harryho Pottera, byl si Sirius jistý, že Voldemort pošle své nejzručnější. Nicméně bylo jen špatné, že být nejlepší znamenalo také mít nevyléčitelný smysl pro drama. To, že se dostali takhle blízko k chatce, znamenalo, že Smrtijedi museli mít pomoc zevnitř Ministerstva, takže se nejspíš mohli prostě jen letaxem dostat dovnitř a k smrti Siriuse i Harryho vyděsit – ale to by nevytvořilo stejný efekt, jako snést se z oblohy pod pláštěm bouřkového mraku a blesků. To byla ale sebranka kokotů.

Což bylo jedině dobře. Dali tím šanci Harrymu utéct. Sirius si byl jistý, že Harry unikl, jinak by se touhle dobou už chvástali. Místo toho si stále podle všeho mysleli, že Harry je v domě neustále se Siriusem, iluze, kterou Sirius nadšeně podporoval.

Nebyli varováni. Neměli ani ponětí. Útok přišel zničehonic. Brumbál se nezmínil ani slovem o nebezpečí, dokonce i ty zatracené noviny jakoby v posledních dnech zapomněly na vše o azkabanském útěku. Tohle musel mít na starosti krtek na Ministerstvu, musel, Voldemort je jinak nemohl najít –

Nemělo smysl se tím teď rozptylovat. Místo toho si Sirius s bolestným škubnutím vzpomněl znovu na Harryho. Harryho tímhle klamem bezpochyby naštve, ale přežije. Brumbál dostane echo v momentě, kdy se vstoupí na bezpečné místo, a okamžitě sem vyšle bystrozory. Ti by se sem dokonce mohli dostat včas, aby Siriusovi zachránili kůži.

Ale v tu chvíli vstupní dveře explodovaly a Sirius tu toužebnou naději s tichým povzdechem opustil. Dřepěl v koutku za kuchyňským stolem, vyhlížel přes něj jen natolik, aby mohl namířit hůlkou a vyslat kletbu na prvního Smrtijeda, který byl tak hloupý, že se sem pokoušel vpadnout skrz kouř. Ozvala se ztlumená rána. Každopádně o jednoho méně a Sirius dál slepě vysílal kletby do dveří, udržoval rovnoměrnou palbu v naději, že sebou vezme co nejvíc těch bastardů, než dojde k nevyhnutelnému. K smrti doufal, že ten, koho sejmul, byla Belatrix. Nebo alespoň Malfoy.

O vteřinu později levitační kouzlo odneslo z cesty stůl a Siriuse zasáhla ochromující kletba a on viděl, že se mýlil v obou předpokladech. To tělo na zemi v bezvědomí byl buď Crabbe, nebo Goyle – vážně bylo docela těžké je od sebe odlišit –

Pak i jeho zvedlo další levitační kouzlo a vyneslo jej ze dveří, které byly z obou stran obklopené Smrtijedy.

¤¤¤¤¤

Snape si četl v obývacím pokoji, když náhle vzplál oheň v krbu, až leknutím nadskočil.

„Severusi!“ zvolal Brumbál hlasitě a naléhavě. „Severusi, jsi tady?“

Brumbál na něj nepoužil tenhle tón hlasu od doby, kdy Snape ztratil svoji užitečnost coby špeh. Ale Snape nepřišel o své reflexy a do dvou vteřin zneklidněně klečel před ohněm a díval se do Brumbálovy stejně znepokojené ohnivé tváře.

„Pane řediteli?“

„Spustily se alarmy v Elsinorské chatce,“ pokračoval Brumbál bez úvodu. „Teď jsem tam zrovna vyslal Moodyho a jeho tým.“

Snapeovi se zastavilo srdce. Ale dneska má narozeniny, pomyslel si nesmyslně.

„Co mohu udělat?“ dožadoval se nahlas.

Brumbál vypadal unaveně.

„Nic, můj chlapče,“ odpověděl, „ale pojď do mé kanceláře a počkej se mnou na zprávy. Myslel jsem si, že bys to měl vědět.“

Možná to byl falešný poplach? Ale Snape to věděl lépe. Beze slova se zvedl na nohy, kvapně vyšel ze svých komnat a vydal se směrem k Brumbálově věži.

¤¤¤¤¤

Harry přecházel po malé místnosti a očima zoufale pátral po něčem, čemkoliv, co by mu mohlo napovědět. Cokoliv, co by mu prozradilo, jak kontaktovat Brumbála, nebo alespoň jak se ksakru odsud dostat. Uvědomil si, že přestože se spolu se Siriusem bavili o tom, jak se dostat na bezpečné místo, nikdy nerozebírali způsob, jakým se dostat ven…

Sirius tvrdil, že zde bude krb.

Vezmi si plášť… zavolej o pomoc… je tam krb… pak se vrátíš a já ti dám hůlku a budeme bojovat společně…

Říkal, že tam bude krb. Harry tvrdě praštil pěstí do dřevěné zdi, čímž se mu na ruku dostal jen prach a špína, a pak do ní bušil znovu a znovu, jako kdyby mlátil do Voldemorta, nebo Siriuse, nebo do samotné podstaty zrady, dokud neměl ruku odřenou.

„Pusťte mě ven!“ křičel. „Pusťte mě odsud ven, vy zatracení bastardi! Siriusi! Pusť mě ven! SIRIUSI!“

¤¤¤¤¤

Sirius byl prchavě vděčný za temnotu. Znamenalo to, že neviděl tak dobře výraz na Belatrixině tváři. Nebo to bylo díky té krvi, která se mu dostala do očí, když jej Crabbe nebo Goyle (ten při vědomí) praštil do obličeje.

„Řekni nám, kde je ten kluk!“ vřeštěla Belatrix a pod jejím hněvem mohl zaslechnout tepat i strach. Muselo jim být jasné, že zde brzy budou bystrozoři a nadto znali Voldemortův vztek, který se na ně snese, pokud mu nepřivedou Harryho Pottera. Alespoň neměli čas vyzkoušet žádné nóbl mučící techniky. „Prozraď nám to, jinak tě k Němu vezmeme místo něj.“

„To vám k ničemu nebude,“ odpověděl Sirius huhňavě. „Dostal se zpátky k Brumbálovi. Měli jsme způsob… teď už se vám do rukou nedostane.“

„Tak proč jsi neutekl taky, Blacku?“ zeptal se hladce Lucius Malfoy.

„Musel jsem vás zaměstnat, ne?“ zakašlal Sirius vlhce. „Vždy vás, chátro, bylo tak snadné rozptýlit…

Sirius zaslechl zvuk běžících nohou.

„Pane Malfoyi, paní Lestrangeová,“ zafuněl podrážděně hlas mladého muže, „po celém obvodu jsme umístili lokační a stopovací kouzla. Nikde žádná stopa po Potterovi.“

„Měli bychom jít,“ ozval se další mužský roztřesený hlas. „Brumbál…“

„ – není ve srovnání s Temným pánem ničím,“ zasyčela Belatrix. „Dobrá. Pokud jsme v naší misi neuspěli, můžeme udělat na jeho počest alespoň jednu věc. Smrt zrádce Blacka bude jako zpráva té ovci stačit.“ Pozvedla hlas do ostrého výštěku. „Luciusi! Kde je tvůj syn?“

„Draco,“ zavolal Lucius. „Předstup. Rychle, chlapče!“

„A-ano, otče.“ Sirius nikdy předtím neslyšel hlas Draca Malfoye, ale nepřekvapil jej: vyšší, slabší a nevýraznější verze otcova. Pak stál nad Siriusem, hubený a s bílou maskou. Sirius mu neviděl do tváře, ale šedé oči měl ustrašené. Tak takhle strávil Draco Malfoy *letošní* letní prázdniny…

„Teď nadchází tvoje šance, Draco,“ zanotoval Lucius. „Tvá příležitost prokázat našemu pánovi svoji cenu. Nedostaneš další…“

Jak se kolem něj proplétal Luciusův hlas, Sirius odhlédl od Draca vzhůru k temnému nebi. Život mu před očima neprobíhal ani nic podobného, ale cítil se překvapivě klidně. Zahloubaně. Harry byl v bezpečí. Na čem jiném záleželo?

Zafoukal vítr a opět šeptal: Sirius Black. Neúplný.

Draco Malfoy namířil třesoucí se špičkou hůlky Siriusovi do tváře.

¤¤¤¤¤

„Brumbále? Haló? Pane? Severusi? Slyší mě někdo?“

Proč tak chycený? Obklopený, uvězněný, omezený, přesně jako ty zdi –

„Prosím! Prosím, slyší mě někdo! Potřebujeme pomoc! Sirius potřebuje pomoc – “

Ale my jsme strhly ty zdi! Můžeme strhnout i tyto – pokud nás hostitel pustí dál – pokud nás hostitel učiní svými –

„Pusťte mě ven! Slyšíte mě!“ Pusť nás ven! „Musím mu pomoct, prosím!“ Nespravedlivé, nečestné uvěznění!

„Musíš nás odsud pustit!“

¤¤¤¤¤

Brumbál se od chvíle, kdy Snape přišel do věže, ještě nepohnul. Seděli společně, v tichosti zírali do plamenů Brumbálova krbu a čekali na novinky. Čas od času Brumbál zabubnoval prsty do opěradla křesla. Snape toužil vstát a přecházet kolem, ale cítil se jako přimrzlý k místu.

Pokud je mrtvý, chtělo se mu říct, pokud je mrtvý, protože jste ho poslal tam na to místo, tak neustanu, dokud vás nedonutím za to zaplatit. Ale měl pocit, jakože i jazyk mu přimrznul.

¤¤¤¤¤

Sirius sledoval Draca Malfoye s klidem, který jej samotného zarážel. Nikdy si nemyslel, že zemře takto. Možná rána do hlavy od Crabbea nebo Goylea jej nějak vyvedla z míry; vždy si totiž představoval sám sebe jako důležitého aktéra. A rozhodně si nikdy nepředstavoval, že jej zabije druhořadý Malfoyovic prcek, kterému ještě ani nesestoupila varlata a který pořádně neudrží hůlku.

„Draco!“ vyštěkl Lucius. „Pospěš si!“

„A-avada Kedavra!“ pravil Draco rozechvěle. Sirius, aniž by chtěl, se napjal a obrnil se proti fatální kletbě. Zelené jiskry zašuměly a zase zemřely na špičce Dracovy hůlky.

„Idiote!“ zavřískala Belatrix. Bože, vždycky měla tak pronikavý hlas. „Náš pán si přibije tvou hlavu na zeď vedle domácích skřítků! Luciusi, rychle – “

Sirius viděl, jak Draco ztuhl a pak k jeho překvapení se ty šedé oči zúžily s něčím podobným rozhodnutí konečně se utužujícím.

No, stejně tak může odejít s posledním výsměchem.

„Harry by to zvládl napoprvé,“ protlačil skrz zkrvavené rty. „Nejsi nic ve srovnání s ním.“

Dracovy prsty se vztekle sevřely na hůlce. Sirius si snadno dokázal představit výraz na jeho tváři – pravděpodobně podobný Luciusovu. Ale na tom nyní nezáleželo. Harry byl v bezpečí. Petra Pettigrewa chytil. Co víc mohl od svého života chtít? Celkem vzato nebylo to špatné, těchto pár posledních měsíců… Och bože, žij blaze, Harry, žij blaze…

„Avada Kedavra,“ zavrčel Draco. Svět vzplál zelení.

Sirius Black zavřel oči a přijal svou smrt.

¤¤¤¤¤

Kdysi, zdálo se to jako celá věčnost, poslal Voldemort Harrymu Potterovi sen. V něm Harry viděl shořet tělo Severuse Snapea a popel z něj pak vířit vzduchem jako hejno vos, plnit mu pusu a plíce a dusit jej.

Tohle nebyl sen. Přesto to způsobil Voldemort a Harry stále mohl cítit v ústech chuť popela. Sirius byl mrtvý. Věděl to. Cítil to. Ze svého dřevěného vězení jedné místnosti, kde stál s tělem, tváří a rukama natištěnýma na zdi, jako kdyby se snažil protlačit skrz ni ven.

Neviděl, co se děje mimo tento pokoj. Ale cítil to. Cítil ten plynulý, loajální klus Siriusovy jakoby psí magie obklopený temnějšími, nejasnějšími magiemi Smrtijedů – a pak byla Siriusova magie zhašena, zničena jinou, kterou znal Harry až příliš dobře.

Jen před pár měsíci se mu naskytla příležitost zabít Draca Malfoye. A on to neudělal. Neudělal.

Siriusi…

Harry měl pocit, že by měl řvát nebo brečet, něco dělat nebo říkat, místo toho aby tu stál jako idiot a snažil se cítit magii všech skrz dřevo. Ale nedokázal nic říct. Krk měl přiškrcený. Krev mu bila v uších jako údery bubnu. Uvědomil si, že necítí podlahu pod nohama, ani že necítí zeď oproti své tváři a tělu a měl pocit, jako kdyby se vznášel v prázdnotě, jež byla chladnější než smrt…

Otevřel oči a už se nenacházel v malé, kruhové místnosti. Místo toho létal vprostřed temnoty – byla temnější než tma, byl to naprosto černý prostor, ve kterém nebyla žádná viditelná hranice, ale přesto se cítil uzavřený a omezený. Jediná osvětlená věc v dohledu byl malý, hrbolatý pohár, který vypadal, jako kdyby byl vytesaný z temného kamene. Byl naplněn rudou tekutinou.

Pak se mu něco pohnulo pod nohama a Harry si uvědomil, že se už nevznáší. Stále neviděl, ale povrch pod ním byl cítit jako písek. Z čista jasna věděl, že už tady byl dřív. Byl na tomhle místě… ve svých snech, v těch snech, jež si nikdy nedokázal vybavit, a v těch snech viděl…

„Siriusi?“ zavolal nejistě, nadějně, vystrašeně. Možná bylo možné, že –

Je pryč, zapředl tichý hlas. Ženský hlas. I ten mu byl povědomý. Už se nikdy nevrátí.

„Ne!“ Harry se zběsile rozhlížel kolem sebe a snažil se prohlédnout tou neproniknutelnou temnotou. „Neříkej to!“

Je pryč. Ale my jsme zůstaly, zanotoval další ženský hlas, jen mírně odlišný od toho prvního.

Tohle nebyl další sen. Bylo to příliš reálné a Voldemort to všechno zapříčinil…

„Já vás znám,“ uvědomil si Harry a zoufale si přitiskl špičky prstů k čelu, jako kdyby tím nějak mohl popohnat svoji vlekoucí se paměť. „Jste – jste – “

My zůstáváme, zašeptal ještě další hlas. My jsme tady. Vždy jsme tady byly. Čekaly…

Dokud nebudeš připravený, ozval se znovu první hlas. Připravený. Napít se z poháru.

Harry zíral na ten kamenný kalich. Och. Ta věc v něm byla krev a on si vzpomněl ještě na něco dalšího.

„Já… už jsem to předtím pil,“ poznamenal.

Ale ne z tohoto poháru, zašeptaly všechny tři. Ne z tohoto kamenného poháru.

Nyní krev i cítil. Opojnou. Omamnou. Jeho ústa, tak vyprahlá, se konečně začala zalévat slinami.

„Znám vás, že ano,“ zopakoval. „Už jsem vás dřív potkal. Vás tři.“

Na to uslyšel klapnutí, jako kdyby někdo v hrdle vyloudil podivný zvuk. Zněly potěšeně.

Naše jména, ozval se jeden hlas. Pusť nás ven. Vzpomínej. Dej nám naše jména.

Pojmenuj nás, Harry Pottere. Dej nám život, dej nám naše jména.

Pamatoval si na černý písek pod nohama a červené nebe nad sebou a černé kamenné zdi všude kolem. Brumbálovy zdi, říkaly tehdy. Ale kdy se Brumbálovi podařilo udržet takové zabezpečení?

„Ty jsi Megaira,“ zašeptal k hlasu, který promluvil jako poslední.

Zakvílený sten se rozšířil jako vánek po inkoustově černé temnotě. Ten vzdech se jako pohlazení prohnal kolem Harryho.

Ano, odvětila, tentokrát hned vedle jeho ucha. Harry si myslel, že by se měl cítit vyděšeně. Ale necítil.

A já, pobízel jej druhý hlas. Vyslov mé jméno.

„A-alléktó…“

Ale než se dostal ke třetímu jménu, temnota kolem něj se zachvěla a vylévala, dokud nebyla pryč a on znovu nestál v té malé, okrouhlé, dřevěné místnosti. Chvěla se a Harry měl pocit, jako kdyby jeho tělo bylo natahováno všemi možnými směry, stejně jako tehdy, když byl vtahován do tohohle pokoje –

Byl vytažen skrz zdi, stejně jako posledně. Na druhé straně čekal Pošuk Moody s dalšími bystrozory, které Harry nepoznával. Nyní všichni stáli v hájku. Harry, který se třásl po celém těle, se otočil a zadíval mezi stromy, ale stále neviděl chatrč.

„Díky Merlinovi, chlapče,“ vydechl Moody a jeho kouzelné oko se divoce protáčelo. „Pojď, vstávej – utekli, bastardi, musíme tě dostat k Brumbálovi – “

Při slově Brumbál se svět bláznivě naklonil. Brumbálovy zdi. Kde to Harry byl a s kým? S Moodym a jeho bystrozory nebo s těmi třemi milými dámami? Byl v hájku nebo na tom temném místě?

„Sirius,“ vypravil ze sebe.

Mrtvý, řekla Alléktó.

„Mrtvý,“ potvrdil Moody.

Někdo mu chytil ruku a k čemusi ji přitiskl. Vypadalo to jako stará láhev od piva. Přenášedlo. Proč nějaké nebylo i v místnosti? Harryho žaludek jej trhnutím přetáhl přes prostor.

¤¤¤¤¤

„Přicházíme,“ oznámil Kingsley Pastorek do plamenů. O chvíli dříve jim poskytl novinky o předčasné smrti Siriuse Blacka a o otřeseném stavu Harryho Pottera. Snape se donutil neoslavovat to první a nestrachovat se o to druhé a jen se zaměřil na skutečnost, že Harry to tentokrát přežil.

„Doveď ho na ošetřovnu,“ instruoval jej Brumbál. „Řekni Poppy, aby mu dala něco na uklidnění. Jsem si jistý, že bude potřebovat odpočinek. Pak mi přijď okamžitě podat zprávu.“ Pastorkova hlava z plamenů zmizela.

Impulz, který Snape nedokázal identifikovat, jej přiměl sevřít Brumbálův loket.

„Jdu tam,“ oznámil. „Jdu se za ním podívat.“ Třebaže nebude k ničemu mluvit k chlapci pod sedativy.

Brumbál jej dlouhou chvíli sledoval se semknutými rty, než přikývl. „Budeš k němu laskavý.“ Nebyla to prosba.

Snape přikývl, ačkoliv nevěděl, jak být laskavý. Věděl jen, že musí vidět Harryho dřív než Brumbál nebo nějaký jeho užvaněný kamarád či patolízal; že přestože byl Sirius Black mizernou lidskou bytostí, Harry bude jeho ztráty litovat a že chlapec si zaslouží přítomnost jediné osoby, která jej znala a která se o něj starala víc než kdokoliv jiný.

Nyní, v tuto chvíli, byl Harry Potter výhradně jeho.

„Dorazím za vámi brzy,“ začal Brumbál, ale Snape už nebyl na doslech, mířil rovnou ke dveřím kanceláře.

¤¤¤¤¤

Madam Pomfreyová s tváří bledou a s uslzenýma očima prolila Harrymu hrdlem bezesný spánek skoro v tom okamžiku, co jej přiměla usadit se na okraj postele. Bystrozoři jej okamžitě opustili a odešli si promluvit s Brumbálem, pustili Harryho z hlavy, jako kdyby byl opět jedenáctiletým dítětem, a ne kouzelníkem, kterému zrovna dnes bylo sedmnáct. Harry nechtěl spát. A rozhodně nechtěl spát beze snů. Připadalo mu, jako kdyby jeho sny byly jedinou věcí, která mu v poslední době pomáhala a dávala mu odpovědi, třebaže si je ne vždy pamatoval.

To, co chtěl, bylo, aby jej nechali o samotě. Takže když polknul lektvar, poslušně zavřel oči a doufal, že Pomfreyová odejde. Po chvíli tak učinila a on si pomyslel, že ji zaslechl přidušeně zavzlykat. Jako kdyby věděla něco o tom, jak se on cítil.

Čekal, až se temnota za jeho očima rozostří, až se stane skutečným spánkem, ne napodobeninou. Nestalo se. Zamračil se a zariskoval na štěrbinu otevřít jedno oko. Pomfreyová nebyla nikde v dohledu. Harry v ústech cítil pachuť lektvaru, ale nezdálo se, že by nějak účinkoval. Jen prostě vážně chtěl nespat.

To stačí, zašeptala mu Megaira do ucha.

Dlužíš naší sestře jméno, dodala Alléktó.

Zešílel? Dovedla jej nějak Siriusova smrt přes hranu bláznovství? Kde byl Severus, kde byl Brumbál? Nebo Hagrid, McGonagallová nebo kdokoliv? To ho vážně jen zdrogovali a nechali ho tady? Brumbál Harryho nenechal odpočívat po Turnaji tří kouzelnických škol, když Sirius chtěl, aby jej nechali na pokoji. A nyní byl Sirius pryč…

Ale jsme tady my, řekl ten třetí hlas.

„Tísifoné,“ zašeptal, svůj hlas sám sotva slyšel. A měla pravdu. Byly tam ony. Byly tam, neopustily ho a byly skutečné. Svět se možná řítil do šílenství, ale on bláznem nebyl. Znovu zavřel oči.

Znáš nás. Víš, co nabízíme, pokračovala Tísifoné. Řeku krve. Naši spravedlnost.

Pomstu…

Spravedlnost.

Jaký v tom byl rozdíl? Harry žádný neviděl. Ale nepředpokládal, že na tom příliš záleželo.

Kdysi jsi nás pozval, ať zůstaneme, řekly ty tři ženy, tentokrát všechny naráz. Ale musel jsi zapomenout… nyní je čas, aby sis vzpomněl. Nadešel čas dát ti to, co chceš.

Co chtěl? Harry nevěděl, co chtěl, až na… chtěl, aby Sirius nezemřel a aby Voldemorta a Draca Malfoye rozdrtily na prach, bože, jak jen po tom toužil…

Pozvi nás znovu, pobízely jej a za očními víčky Harry opět viděl ten kamenný pohár. Byl po okraj naplněný krví. Napij se a přijmi nás… staneme se tebou… a ty získáš sílu, o jaké se ti ani nesnilo, nad těmi, kdož nosí Znamení, a nad tím, kdo Znamení stvořil…

Harry zíral na pohár. Nikdy v životě neměl takovou žízeň.

Pij! zakřičely.

¤¤¤¤¤

Snape se vydal na ošetřovnu oklikou, neboť nechtěl zkřížit cestu Moodymu a jeho zpropadeným bystrozorům, až odtamtud budou odcházet. Pastorka se jen tak tak dalo tolerovat, ale pokud byla ve skupině i Nymfadora Tonksová, Snape odmítal ručit za své činy.

Nevěděl, proč tolik pospíchal. Harry bude pod sedativy. A Snape bude muset s největší pravděpodobností svoji přítomnost vysvětlovat Pomfreyové. Ale to na tom nic neměnilo. Musel ho vidět; musel vědět. Musel se přesvědčit, že je všechno v pořádku, protože samozřejmě že všechno bylo v pořádku, Harry byl bezpečně přiveden do Bradavic, neexistoval důvod, proč mít pocit, jako kdyby –

Nikdo se nedíval. Zrychlil kroky. Pak se dal do klusu.

Pak se rozeběhl.

¤¤¤¤¤

Voldemort, pomyslel si Harry, byl kořenem toho všeho. Bez Voldemorta by nebyli Malfoyové, Lestrangeové a ani Pettigrewové. Bez Voldemorta by tu byl Sirius a Neville a dokonce i Severus by nejspíš žil šťastně a svobodně po svém. Ani nemluvě o Harryho rodičích.

A Harry… i z Harryho by něco zůstalo…

Cítil ruce spočívající na jeho ramenech a zádech. Prsty zakončené dlouhými, drápům podobnými nehty. Harry věděl, že kdyby se otočil, spatřil by je, ty milé dámy, Erínye. Ale nepotřeboval je vidět.

Zády otočen k těm třem stvořením, jež jej neopustily, se Harry natáhl, sevřel kamenný pohár a napil se.

Všude kolem něj stovky hlasů zavyly radostí.

¤¤¤¤¤

1. srpna

Snape prošel dveřmi na ošetřovnu, obezřetně se kolem rozhlédl a snažil se nevypadat, jakože běžel. Pomfreyovou nikde nezahlédl. Nejspíš se poté, co uložila Harryho do postele, uchýlila k sobě na noc. Nyní bylo právě po půlnoci. Harry Potterovi bylo oficiálně sedmnáct, plnohodnotný kouzelník. Nepřineslo mu to příliš štěstí a útěchy.

Zastavil se, srdce se mu samo od sebe divoce rozbušilo, když spatřil nevelkou, hubenou postavu s rozcuchanými vlasy stát u vysokého okna na konci oddělení. Neměl by být až po zuby nadopován lektvary? Možná si Pomfreyová jen na okamžik odskočila a na chlapce se ještě nepodívala. Což znamenalo, že se může vrátit každou chvílí.

Maje na paměti tuto možnost, Snape protáhl kroky a udržoval svůj hlas ostrý a úsečný, neboť věděl, že za něj budou promlouvat jeho oči. S Harrym tomu tak bylo vždy.

„Pottere! Co děláte venku z postele?!“

Harry se otočil tváří ke Snapeovi, jak se přibližoval. Oči měl za brýlemi rozšířené a tvář bledou. Ani jedno nebylo nevšední pro osobu, která přetrpěla to, co se dnes stalo jemu. Co ale neobvyklé bylo, byla naprostá rozvaha v jeho výrazu a pohled, který se podobal nikoli šoku, ale nevzrušenosti.

Navzdory sobě se Snape natáhl, aby se Harryho dotkl, položil mu ruku na rameno. Na poslední vteřinu si to rozmyslel a nechal ruku klesnout k boku. Nezdálo se, že by si toho Harry všiml; jen se na Snapea díval klidným, uvážlivým pohledem.

Snape nevěděl, co si o tom má myslet.

„Pottere,“ podařilo se mu říct a proklínal nedostatečnost jazyka, „jste v pořádku?“

A na to přišlo to nejneuvěřitelnější a nejznepokojivější ze všeho, Snape si myslel, že spatřil (musel si to představovat) nejnepatrnější náznak úsměvu tahající za koutek Harryho úst. Harryho řasy poklesly v pomalém, prodlouženém mrknutí.

„Ó ano, Severusi,“ odvětil hlasem tichým, plynulým a skoro muzikálním ve své jistotě. A pak se Harry skutečně usmál; jemný ohyb jeho rtů se nedal vykládat jinak. Snape se vzdáleně podivoval, jestli to mělo být utěšující.

„Budu v pohodě,“ oznámil Harry.

Konec